neděle 28. prosince 2008

Knowledge is power

Knowledge is power. Information is liberating. Education is the premise of progress, in every society, in every family.

Kofi Annan

úterý 23. prosince 2008

Popisovat jevy a nehodnotit je

"Popisovat jevy a nehodnotit je, představuje nejvyšší formu lidské inteligence."
Jiddu Krishnamurtiho.

neděle 14. prosince 2008

Trubky v tržní drtičce

Představme si skupinu lidí (říkejme jim trubky) v mírně idealizovaném a uzavřeném prostředí. Trubky pracují za pakatel 14 hodin denně, výplata sotva na jídlo a přitom s tím nemůžou nic udělat.

Jak se to všechno stalo? Trubky se narodily, rodina chudá, peněz málo. Od mládí začaly pracovat ve velké fabrice, která požaduje neustálý fyzický výkon 14 hodin denně. Ve firmě se vyrábí potraviny, které v regionu společnost zpětně distribuuje. Odměnou pro zaměstnance je pakatel, který trubky utrácí za naprosto základní suroviny.

Společnost je to veliká a díky zneužívání pracovní síly pracuje velice efektivně a levně. Proto její potraviny jsou v distribuční síti velice, ale velice levné. Kdyby nedejbože trubka zmoudřela a chtěla si založit konkurenční podnik, nemohla by nízkým cenám konkurovat. A bude-li mít ceny drahé, nikdo si u ní zase nic nekoupí. A tak se zdá, že jsme v kruhu.

Trubky nemohou začít podnikat, protože by se neuživily. Nemohou ani přestat pracovat za pakatel, protože by opět neměly na jídlo. Poté co velká společnost přišla na tamní trh, nejsou staleté způsoby obživy trubek již dále možné a trubky se dostávají do spirály, ze které není úniku.

Ha! V čem je podle vás chyba v této úvaze? A je tam vůbec nějaká? Jsou podle vás někde na světe trubky?

úterý 9. prosince 2008

Sociání spravedlnost, druhý díl

Představme si, že by část naší společnosti tvořili geneticky vylepšení lidé (superlidé), kteří jsou 5x silnější a 5x lépe jim to myslí. Jaký to bude mít vliv na jejich úspěch v naší tržní ekonomice?

Představte si, že jste ředitel firmy. Hledáte někoho na vysokou pozici. Koho zaměstnáte? Někoho, kdo je průměrný, anebo kdo vyniká, pálí mu to, vydrží déle pracovat a ještě umí svůj pracovní čas efektivněji využít? Chcete-li aby vaše firma prosperovala, zvolíte patrně druhou variantu. Tím se naši superlidé dostali na veškeré vysoké posty v celé společnosti.

Pro ty slabší byly vyhrazeny horší práce a především daleko nižší platy (přecijen je jejich výkonost minimálně 5x nižší než u superlidí). Zcela přirozeně zazněly argumenty, že když je člověk 5x méně výkonný, má dostat také 5x méně peněz (za stejnou dobu totiž vyrobí sotva pětinu zboží). K tomu všemu se superlidé také 5x rychleji množí. Brzy získali nadpolovic populace, prosadili se do úřadů, do politiky, do nejvyšších funkcí. Nikdo jim nemohl konkurovat a proces se zdál zcela legitimní. Nehledě na to, co se bude dít dále, jak budou superlidé upravovat legislativu a svět okolo nás, pojďme se podívat na naše původní téma - sociální spravedlnost.

Lidé 5x schopnější si podle současného nastavení ekonomiky zaslouží mnohem lepší platy, za které si mohou žít nadpoměry. Také se dostanou ke všem zajímavým a pohodlným pracem. My ostatní nemodifikovaní se stáváme zbožím dobrým na nejhorší práce, prestože i v těch by nás superlidé válcovali svou výkonností (což ještě snižuje náš plat). Naše hodnota na trhu práce se stala děsivě nízká (méně než pětinová oproti superlidem). Superlidi nikdy nepřekonáme, nikdy nebudeme výkonnější, neboť jejich výkonnost je dosažena změnou jejich genomu.

Jak se s tím popere váš pohled na sociální spravedlnost?"Zaslouží" si superlidé opravdu lepší platy a pohodlnější zaměstnání? Zaslouží si ostatní lidé pracovat u lopaty za tržní almužnu? A co vlastně znamená zasloužit si plat?

neděle 7. prosince 2008

Heslo dnešního dne je VATA

Ano prosím pěkně, vata je neprosto esencialní složka každé diplomové práce.
Čím více vaty cukrové, textové, vtipné, obecné, vláčné, nekonečné, tím více vaše DP bobtná a zdá se, že máte opravdu co říct.

Bohužel zdáni klame, protože enormní množství vaty svědčí pouze o tom, že

prostě nevíte, co chcete říct a jak to říct srozumitelně.

Vata je věc, proti které se vyplatí bojovat!

Vyhlašuji válku VATĚ

sobota 6. prosince 2008

Sociální spravedlnost poprvé

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč africký rolník pracující 5x tvrději než vy, dostane jako odměnu za svou práci 5 korun za den, namísto vašich 800,-? Přijde vám to spravedlivé?

Toto je velice hluboká otázka, která se týka přerozdělování majetku mezi lidmi. Na horním případě většina lidí cítí něco špatného. A Příklady mohou být i jiné. Jeden známý se týka Tigera Woodse, světoznámého golfisty a sociální pracovnice paní Jane Jason. Jane celé své mládí strávila tvrdým studiem, absolvovala střední i vysokou školu s vyznamenáním. Denně pracuje 10-12 hodin, obětuje práci vše a dělá ji opravdu dobře. Tiger Woods je jistě vynikající golfista, k čemuž přispěl i fakt, že byl obdařen mimořádným talentem. Denně trénuje, ale určitě nevěnuje svému golfování tolik času a úsilí, co Jane.

Ve výsledku má však plat, který i více než stonásobně převyšuje plat Jane. Je to podle vás spravedlivé? Pakliže opět cítíte pochyby, zda ano či ne, zamyslete se nad vaším pojetím spravedlnosti.

Protože přerozdělování majetku je to, co hýbe světem a ekonomikou. Není žádný jasný recept na spravedlnost, vytváří si jí lidé a ti za ni také nesou odpovědnost.

Časem se možná dostanu k formulaci vlastního názoru na tuto otázku, ale zatím v tom nemám vůbec jasno. Snad jen naznačím, že mi je sympatický pohled Johna Rawlse.

Práce? Seberealizace zaprvé.

A co, že ze mě bude, až skončím na škole? "Neuč se, život tě naučí ...". Taky se vám příčí toto zjdenodušující heslo?

Je to rozdíl mezi českou a americkou mentalitou řekl bych. Ten cynismus z vývoje života a z toho, že to je vždycky nakonec "na prd". Mám však pocit, že to je více projekce osudu, než jeho nutný vývoj. Před revolucí to bylo opodstatněné, ale dnes?

Říkám si, vždycky můžeš začít podnikat a vytvořit si vlastní práci a dělat to, co opravdu chceš. Práce nemusí být stereotyp, koneckonců nemusím být ani programátor, můžu dělat cokoliv. A to je velká volba a velká výzva - jít za svým cílem a snažit se jej naplnit.

Člověk totiž jako obvykle musí umět vzít svůj život do svých rukou. Chci něčeho dosáhnout, tak hurá do toho, chci něco změnit, můžu to udělat přesně teď a tady. To co můžu změnit je všechno, co je tady. Možná mi to 10x nevyšlo, ale já to budu zkoušet stále, protože chci.

A tak každý pesimista, který říká, že práce musí být šedá, otravná a špatně placená, nechť si sám žije v této projekci. Já vím, že nemusí. A navíc, vždycky můžu podnikat a tuto práci si vytvořit. Podnikání je vůbec velká možnost seberealizace, která tu před listopadme 89 taky nebyla. Hurá :-)

pátek 5. prosince 2008

Nevím, co chci

Chci, chci, chci... co? A proč? A kdo to chce?
Pořád žijete v omylu, že to, za čím jdete, je to, co chcete doopravdy?

Naše mozky ovládají dobře dovednost zaměření pozornosti. Pozornost ostříme, když vyhodnocujeme to, co vidíme, píšeme písemku nebo řešíme přechod přes silnici. Podobně umíme cílit svou pozornost i při dosahování jiných cílů. Co to ale jsou ty naše cíle a odkud se berou? A proč máme zrovna tyto cíle? Proč né jiné?

Jistě víme, že každý má ty své ... krátkodobé, středně i dlouhodobé. V prvé řadě je vždy třeba cíle umět seřadit podle priority. Následně vybereme ten "nej", za kterým se můžeme vydat (například do samoobsluhy pro 5 rohlíků). Při vyhodnocování cílů nám "pomáhají" naše emoce a pocity.


  • Mám hlad -> čas si něco ulovit v obchodě
  • Je mi smutno -> čas někomu zavolat
  • Někdo mě urazil-> čas ho taky urazit
  • Myslím, že miluji -> čas být hodný a dobrý a potěšit druhého
V závislosti na okolonostech se pořadník našich cílů neustále přeskládává. To je vývoj, řeknete si. Ale jsou cíle, které v daný okamžik považujeme za prioritní skutečně naše? Přemýšleli jste někdy nad ovládáním lidí? Vnutit lidem myšlenku a přesvědčit je o něčem, že to je právě to, co chtějí je přeci něco, co vidíme denně (reklama, manipulace s lidmi okolo nás, říkání polopravd). Zblbnout člověka umí zkrátka kdeco a kdekdo.

Tedy znovu. Sleduji-li nějaký prioritní cíl, nemusí jít nutně o něco, co chci, ale spíše o to, k čemu mě kdo přesvědčil, okolnosti dovedly, pudy donutily. Nyní nemluvím o situaci, kdy člověk vědomě změní svůj názor v závislosti na pádných argumentech druhého. Mluvím o situaci, kdy je člověk veden touhou svých emocí k daným činům a není schopný obezřetné kontroly svého konání.

Kdo kdy neznal pocit po hádce, kdy si vyčítal, že jednal přílis impulsivně, přesto v daný okamžik neuměl sám sebe ovládnout a konal vědomě tak, jak to sám "vlastně" nechce.

Tak kde je ono slavné ego, pokud neumí sledovat své cíle a priority? Pokud je neustále regulováno okolím, pudy, emocemi? A nakonec ty naše cíle, je to vůbec to, co nás charakterizuje? Možná že ani ne. Ale potom, co tedy odráží naši podstatu?

neděle 23. listopadu 2008

Ne mečem ale pluhem

Ježíš ne Caesar, ne mečem ale pluhem, toť smysl našich dějin.
T.G.M.

čtvrtek 20. listopadu 2008

Nicota

Je hlavní nepřítel života.

úterý 11. listopadu 2008

Potkat v pokojíčku Baracka Obamu

Divnej den dnes. Nestalo se nic. Jen tupá bolest v hlavě, chuť něco rozbít, nuda.
Utekl jsem do spánku. Zdálo se mi o Baracku Obamovi, přišel ke mě do pokojíku, bavili jsme se o radaru v Brdech a byl jsem překpaven, kolik slovíček jsem byl schopen najít. Příjemný.

Pak odešel pryč, já si šel normálně koupit do krámu pár housek, přitom si vyzvedl fotky, které se mi podařilo nafotit o Barackovi, když jsem byl v americe. Ještě jeden střih a budím se, doklopýtat do kuchyně, dát si vajíčka a rohlíky a sednout si.

Proč vlastně taky něco, když je mnohdy lepší nic.
Pustil jsem si Kubišovou, zavzpomínal na Dubčeka, zkontroloval, že jsem doma opravdu sám. Tak aspoň ta svíčka už hoří a tu přece nespálí jak květy mráz.

Slova, závist, zášt,
strach a svár,
ty ať pominou, ať už pominou.

(modlitba pro Martu)

neděle 19. října 2008

Když říkám, co si myslím


Co se přesně děje, když říkáme, co si myslíme? Když se nás někdo zeptá, jaký máme názor na eutanázii, svého kamaráda, politiku, regulaci trhu, svého šéfa? Jak vyhodnocujeme odpověď?

Toto je pro mě relativně stěžejní otázka. Sám se totiž často přistihnu při výpadku, kdy vůbec nevím, co si vlastně myslím, jaký mám názor, prostě tabula rasa. Mám pocit, že většina lidí tento pocit tak často neprožívá anebo mu nepřipisují patřičný význam, přitom odhaluje hlubší principy fungování mozku a vědomí.

Už tolikrát se mě někdo zeptal a já zprvu nic nevěděl. Jaký mám vlastně názor? Po chvíli se tento názor začal vynořovat, zpřesňovat, utřibovat a kolikrát prodělal i genezi ANO - NE - ANO.

V zásadě mám pocit, že mozek v okamžiku nastolení otázky rozjede velkou pátračku na několika liniích. Pustí echo do povědomí, koukne se, zda se toto již neřešilo. Také se podívá do záznamů a hledá, základní pilíře pro argumentaci. Mezitím přichází první emotivní pohnutky pro odpovědi, které vyšle podvědomí (které bývá napřed před raciem - opravdu prvně zpravidla věci cítíme a až poté víme, proč vlastně - racionálnější argumenty).

Při hledání názoru, si člověk často vytvoří v hlavě malý model dané situace a spustí ho. Potom sleduje, co model dělá a odpovídá na danou otázku dle doběhlého modelu. V dalších fázích člověk začíná používat složitější logické argumentace, komplexnější pohled na problematiku atp.

Až na závěr těchto procesů jsme schopni ze sebe vykoktat, co si vlastně o dané otázce plus mínus myslíme. Legrační je, jak snadno se tyto názory mohou posunout, převrátit a změnit.

To podle mě ukazuje na zajímavý fakt, že názory nemáme nijak vtisknuté do duše a že se velice mění a vyvíjí. Zkrátka se v mozku vyrábí dle našich zkušeností, asociací, umělých modelů, logického odvozování, racionálních úvah a hlavně dle konečného proškrtání.

Proto až se vás příště někdo zeptá, co si myslíte o potratech, světové ekonomii, hypoteční krizi nebo o svém kamarádovi, zkuste si uvědomit postup vašich úvah vedoucích ke konečné odpovědi. Možná zjistíte, že cesta k vlastnímu názoru je velice klikatá a plná slepých a nebezpečných odboček.

Nepřítel demokracie

Protože největším nebezpečím pro demokracii není levice, ani pravice, jak se nás, voliče, snaží přesvědčit vůdci obou "státostran", ale vždy právě ten, kdo je zrovna u moci.

Citováno z: http://blisty.cz/2008/10/17/art43332.html

pátek 17. října 2008

Pročpak mi slibujete po mý smrti nebe?


Lidé věří, že něco má být, mělo by být, že to zúčtování je jen předzvěst velkého "po". Nojo, ale všechny ty víry, naděje, co z toho je ověřitelné? Důkazní břemeno leží na straně víry a z jejich tábora sem moc rozumných vysvětlení nepřichází.

Pokud mě někdo má přesvědčit, že je bůh, musí to dokázat. Apriori nevěříme, důkazní břemeno leží na tom, kdo něco tvrdí a chce nás o tom přesvědčit. Stejně jako bez důkazu neuvěřím ve spočetnost racionálních čísel, neuvěřím ani v boha. Můžu jen doufat.

Budeš makat, budeš se snažit, budeš žít počestný a dobrý život a pak? V bolesti nebo v naději, s dobrým nebo trpkým pocitem, obklopen blízkými nebo sám, umřeš. Jedna mozková funkce odejde po druhé. Ztratí se paměť, schopnost promluvit, ovládat tělo, postupně se odpojí všechny smysly, které nám pumpují do vědomí informace z okolí a nakonec se propadne i samo vědomí do věčného zapomnění. Jakoby jsi pomalu usínal a už se nikdy neprobudil.

Všichni dávají pouze důkaz slibem. Věř nám, po smrti bude príma. Jak vy to jen víte pane? Paní? Vy už jste tam byli? Tak jak to víte? Nebyli. Nevíte. Věříte, doufáte.

Kryton: Jistěže existuje křemíkové nebe, ostatně kam by přišli všechny budíky a kalkulačky?
Rimmer: Počkej Krytone, to vaše křemíkové nebe, to je něco jako lidské nebe?
Kryton: Ale jděte pane Rimmre, to si jen lidé vymysleli, aby se nezbláznili.

čtvrtek 16. října 2008

Na začátku zkoumání je omyl

Pro odlehčení tématu zde můžeme uvést Cimmermanovu teorii poznání
Podle vulgárního materialisty F.C. Bohlena je základním pojmem našeho poznání PRAVDA i když je na začátku našeho zkoumání NEPŘESNÁ. Zkoumáním postupně ZPŘESŇUJEME PRAVDU a tak se DOZVÍME VŠE.

Zatím co J.Cimmerman tvrdí, že na začátku našeho zkoumání je OMYL, který je vždy PŘESNÝ. Postupným zkoumáním pak vyvracíme tento omyl a na konci poznávacího procesu, kdy je omyl vyvrácen NEVÍME NIC.

středa 15. října 2008

Nelze nevolit, tak volte!



převzato z http://www.blisty.cz/:

Zdá se být divné, že člověk, který nejde k volbám, stejně hlasuje, ale to platí i pro lidi, o kterých se ví a kteří nechtějí komunikovat, nebo pro lidi, kteří se nechtějí rozhodnout, co udělat.

Ten, kdo nevolí, zdánlivě nedává svůj hlas nikomu, ale jasné je, že tím pomáhá nepřímo tomu, komu by v životě nedal svůj hlas, anebo by mu ho dal velmi nerad. A tak, jak tomu tehdy bylo v Rakousku, je tomu taky teď v ČR.

Nejen každý volič, ale i každý nevolič ovlivňuje výsledek voleb. A proto si myslím, že voliči by měli všichni chodit k volbám, vzhledem k tomu, že při nich mají možnost dát svůj hlas té straně a té osobě, která pro ně znamená aspoň nejmenší zlo.

převzato z Blistů: http://blisty.cz/2008/10/14/art43200.html

Smutný den je vyhozený den života


Každý si občas trochu posmutní, naleje vína, pustí hudbu k dokreslení a začne se trápit. Pro tu nebo pro toho, pro to nebo pro tamto. Scénář zná každý ze svého života. Někdy nás smutek doslova pohltí, sežere, ovládne mysl.

O smutku a podobných stavech se dá říci především toto:
  • Nepřináší řešení a nic nikam neposouvají
  • Jsou neaktivní (nic nevytvořím, nic se nanučím, nic si neužiju)
  • Není nám při nich dobře (fyzické bolesti, nepříjemné pocity)

A teď konkrétní příklad: něco nás naštve, třeba nám někdo projeví, že si o nás myslí, že jsme ošklivý. Po takové sprše přijdu domů, zavřu a rozjedu depku naplno. Jak to myslel? Opravdu jsem taky ošklivý? To je to tak vidět? ... a človék se topí a topí. Stav ale ničemu nepomůže, nic neposune, nedá zpětnou vazbu, problém nevyřeší a nám přinese jen nepříjemné pocity.

Racionálně vzato ze smutků nemáme žádny užitek a můžeme je s klidným svědomím zapudit a nepoddávat se jim. Chcete-li být smutní a jde to na vás, raději se věnujte něčemu, co vás učiní šťastnými. Lidé totiž primárné chtějí být šťastní, být sami sebou a být přijímáni takoví, jací jsou.

úterý 14. října 2008

Žít tady a teď? No ďakujem pekně!


Často slýchám známé rčení "žijte v přítomnosti". Duchovně vyspělý člověk přece v přítomnosti tráví celé své mládí, celé stáří a taky tu mezeru mezi tím. Osvícení lidé jsou koncentrováni na tady a teď. V teď tráví spánek, sprchu, školu, všecko. Už dlouho mi na této koncepci něco nehraje.
No jo, to je pořád samé být přítomným okamžikem, "když jím, tak jím, když spím tak spím". Jenže milí osvícení, jak byste potom chtěli přemýšlet? Jak byste chtěli plánovat svou činnost? Jak byste se chtěli učit ze svých zážitků? Jak byste si chtěli vybavovat obličeje známých? Jak byste chtěli tvořit? U všech těchto činností trčí pozornost uvnitř hlavy, uvnitř mysli, nikoliv tady a teď.
Když totiž myslíme, tak přesměrováváme pozornost z proživání venkovního světa na mentální činnost. Častokrát používáme zkušenosti z paměti, mentální návyky, různé asociace a logickými postupy odvozujeme závěry. Dejme tomu, že mě trápí příklad z formálních jazyků a automatů ve škole. Doma nad tím sedím a vzpomínám, jak jen to na té přednášce říkali, jaký postup volili, co říkal učitel u této kapitoly. Ha, nejsem v přítomnosti!
Následně jdu do obchodu a u regálu s mlíkem vzpomínám, co nám chybélo doma v ledničce a co jsem snědl včera. Ha, nejsem v přítomnosti! Nakonec večer usínám a plánuju si, jak si zítra uspořádám den, abych stihl vše potřebné a plán byl efektivní !Ha, opět nejsem v přítomnosti!
Pokud nějací duchovně vyspělí zvládají řešit kaźdodenní starosti bez jediného zavzpomínání, propojování starých a nových myšlenek, analýzy svých kroků, tak já teda ne.
Kdybych se přecijen donutil a žil jen přítomnou činností (tj. seděl na židli a civěl), tak stejně jednou budu muset vstát. A kam asi půjdu, když nad tím nesmím přemýšlet? Eh... asi nikam, tak si tu dosedím do hladovky. Každé plánování je totiž čas strávený se svou pozorností tam hluboko v mysli mimo realitu.

pondělí 13. října 2008

Den, kdy jsem nechtěl umřít

Vzpomínám na zážitek z ranného dětství. Mohlo mi být sotva 10 let. Ležel jsem v posteli v ložnici u mámy a táty. Potil jsem se, vysoká horečka a bylo mi strašně špatně. Vzpomínám si, že jsem prosil Boha, prosil jsem ho, abych nezemřel, ještě ne.

Je to zvláštní pocit na to vzpomínat. Malé dítě, leží v posteli s horečkou, samo neví kolik jeho organismus vydrží, kolik je moc a kolik je málo. Bojí se, bojí se tmy a bojí se usnout. Co se mnou bude za pár hodin? Dožiju se rána? Je to se mnou vážné? Nevím, kde přesně se můj strach ten večer vzedmul, snad jsem slyšel rozhovor mámy a táty, že "je to vážný", nevím. Ale vím, že jsem se hodně bál a hodně nechtěl. Nechtěl jsem umřít.

Nemoc nakonec přešla a já zdravý a v jednom kuse sedím o 15 let později na posteli s notebookem a píšu si tuto vzpomínku do blogu. Když jsem byl malinký, čas od času jsem si sebe představoval jako dospěláka. Limit pro dospěláckost se s postupně posouval. Zprvu okolo 12 let už byli velcí kluci, později to bylo v 16 letech. Pamatuju si, že jsem měl pocit, že až mi bude 22, tak už budu celý hotový, s fajn holkou, sympatický, milý, moudrý a nakročený do rodinného života. Dnes mi je 24 let.

Někdy toužím popovídat si sám se sebou v tom malém pidivěku. Kolik cenných věcí bych se asi pokoušel sám sobě předat? Nakonec přece jen já vím, co ten malý klučina prožíval a jak věci bral, protože to jsem přeci byl já. Totiž to jsem přeci já. Myslím, že by mi se mnou bylo fajn. Malý a velký brácha v jednom.

Někdy je minulost tak daleko a vzpomínky tak zaprášené, že skoro člověk ani neví, odkud vzešel. Jsem rád, že žiji stále v prostředí, kde jsem vyrůstal a máma teď usíná pár metrů ode mě :). Jen ségra už šla domů a táta vlastně už taky bydlí jinde.

Tak pěkné sny, rodinko.

sobota 11. října 2008

Krása v źadném případě nesouvisí s inteligencí


Pokud žijete v zajetí omylu, že krásní lidé musí být také ctnostní a inteligentní, prosím, zbavte se ho. Krása je v naší kultuře často chybně spojována s intelektuálními kvalitami, což je dle mého názoru nepodložené tvrzení.

Sám sebe přistihuji, jak mívám tendence názoru pěkného člověka přikládat větší váhu než jiným, proto mlčky odvozuji, že tento chybný úsudek děláte i vy :). Pojďme se podívat, co vlastně ovlivňuje krásu a zda najdeme mezi těmito ingrediencemi i intelekt.

Krása je velice subjektivní veličina, které však móda a "veřejné mínění" vštěpují docela konkrétní a široce uznávaný rozměr. V dané době je prostě něco "in". V tomto textu se zaměřím pouze fyzickou krásou. Při delším kontaktu s druhým totiž do hry vstupuje směs našeho chování, gest, vyzáže, temperamentu ... = komplexnější veličina označovaná jako charisma.

Fyzickou krásu zcela jistě ovlivňuje naše tělesná stavba a tu zase ovlivňují především geny, naše strava, množství pohybu. To je základ. Eleganci člověka dále dotváří to, co si oblékne. Na to mají vliv parametry typu vkusu naší sociální skupiny, mé oblíbené oblékací vzory, dostupné zboží v obchodech a moje peněženka. Tak to máme narostlého a oblečeného člověka a co víc ovlivní fyzickou krásu? Řekl bych, že nic.

Určitě ne množství přečtené literatury, zájem o vědu, schopnost pracovat s informacemi, kritické myšlení, dosažené vzdělání, způsob řešení problémů ...
A co ovlivňuje intelekt? To je složitá otázka, ale něco mi říka, že to není to, co si oblékáme, ani geny pro fyzický vzhled, ani množství pohybu, či strava (alespoň v normálních hodnotách). Obě veličiny tedy zdá se závisí na rozdílných parametrech a přímé propojení krásy a intelektu by mělo být pouze otázkou náhody.
Krásná černovláska může mít široký rozhled a utříbený názor na světovou politiku stejně jako kluk s umaštěnýma vlasama, brýlemi a vychrtlou postavou.
Reklama nám vštěpuje ideály krásy, které se snoubí s úspěchem, kariérou, vůdcovstím. Bohužel tato korelace na billboardech neodpovídá korelaci v realitě, natožpak nějaké kauzalitě. Dávejme si pozor a nepodléhejme tomuto podvodu.

Kde jsou však opravdové kořeny tohoto jevu, to netuším. Co by na to řekli evoluční biologové?

pátek 10. října 2008

Nikoliv tady, nikoliv teď

Možná, že jsou blízcí přátelé,
Nikoliv tady, nikoliv teď

Možná, že je žena, co mě miluje
Nikoliv tady, nikoliv teď

Možná, že existuji šťastný a spokojený.
Nikoliv tady, nikoliv teď

Chtěl jsem v životě mnohé. Chtěl jsem víc a mít to hned.
Našel jsem jen prázdné schránky a nikoliv tady a nikoliv teď.

Simon Forest

středa 8. října 2008

Atrium na FSS není optimalizované pro svůj účel!


Včera jsem s kamarádkou Lenkou podrobil atrium FSS drobnému experimentu, který měl prozkoumat trajektorie studentů v atriu. Následně se vynořila otázka, co nám výsledky mohou říci o kvalitě návrhu atria. Ukázalo se, že by ledacos šlo udělat lépe.

Náš přístup byl velice prostý, vzali jsme si každý papír a tužku, načrtli mapku atria, stoupli si do prvního patra k oknu a začali malovat trasu každého průchozího studenta. Výzkum jsme po necelé půlhodince ukončili, protože jinak by byl papír příliš poškrtaný a nečitelný (zástupný důvod byl fakt, že jsem měl chuť na kávu).
Data jsou tedy silně neobjektivní, výzkum probíhal jen půl hodiny (mezi 17 a 17:30), dokonce mimo špičku - přestávky. Přesto z něj lze odtušit několik postřehů.
  • Atrium má 4 vchody, intenzivně jsou používány jen dva (hlavní vstup a krmítko)
  • Automat na kávu je využíván dokonce častěji než třetí i čtvrtý vchod
  • Většina průchozích studentů míří do krmítka
  • Ke stolečkům lidé chodí velice málo a vydrží u nich relativně dlouho
  • 4tý východ není používán takřka vůbec
  • V atriu existuje řada "hluchých míst", kudy se nám nepodařilo naměřit jedinou trasu a nic tam není

A nyní se zamysleme nad funkcí takového atria. Podle nás by atrium mělo studentům umožnit především:

  • Poklábosit
  • Poťukat si věci na notebooku
  • Dostat se do krmítka
  • Dostat se k automatu na kávu

Současné atrium tyto cíle splňuje, ale mohla by je splňovat o dost lépe. Jak na to?

Automat na kávu bychom dali blíž. Je vidno, že automat je oblíbená destinace studentů, ti k němu míří nejčastěji od vstupních dveří a přitom musí prokroužit přes celé atrium. Proč jej neumístit hned za první roh anebo jinam blízko dveří? Odlehčila by se tak středová oblast atria a navíc by studenti pro svůj kofein nemuseli chodit tak daleko.

Sloup oproti vstupu do atria zastiňuje rozhled. Aby se toto neštěstí alespoň trochu napravilo, mohl by se od něj odnést stůl.

V atriu existuje řada hluchých míst, kam nikdo nechodí a nic v nich není. Protože i v době mimo špičku byly všechny stolky obsazeny alespoň jedním člověkem, jistě by se využily i další stoly. Ty by mohly být rozmístěny právě do hluchých míst.

Hustota stolků by mohla celkově stoupnout, protože frekvence s jakou mezi nimi někdo krouží je nízká a stolky by tak ani při vyšší hustotě nezavazeli občasnému procházení.

Nakonec je tu nešťastná zatáčka na hlavní trase vchod-krmítko, kde se tísní řada lidí. S tím se však bez větší přestavby nedá nic udělat.

Tolik náš včerejší výzkum :-). Děkuji svému kolegovi.

středa 1. října 2008

Tvořím, tedy jsem



Každý člověk má v sobě skrytý ohromný tvořivý potenciál. Jen mu dejme prostor a podporu a uvidíme, čeho je schopen. Proč však mám pocit, že tento snad nejdůležitější projev našeho bytí, je soustavně zabíjen?

Člověk je tvor tvořivý. Tvořivost ho baví, naplňuje, je to jeho obtisk v tomto světě, je to projev jeho moci nad prostředím, do kterého se narodil. Je to využití všeho co jsme se naučili k dílu, ať už je jakékoliv. To, jak famózně umíme propojovat naše schopnosti, je až zázračné. Každá myšlenka je dílo. I běžný úkon je projev. Projevovat se konec konců musíme. Přesto vidíme mnohdy znuděné a otrávené lidi. Proč tomu tak je? Kam se poděla jejich zvídavost po světě?

Mnoho lidí si neuvědomuje, co v sobě nosí, jak ohromný potenciál má. Tvořivost v nich je mnohdy ubíjena a denní úkony jsou nazývány všedními. Naše firmy a podniky to v nás koneckonců dobře podporují svou stereotypní prací a konzumní orgií, která jakýkoliv prostor pro tvořivost vytlačuje. Ale vraťme se k základu. Jak se projevuje naše tvořivost? Tak třeba
  • Myšlením
  • Mluvením
  • "Všedními" úkony
  • Kreativní úkony

Tvořivost je ve všem co děláme. Od myšlenky na slunce, přes otevření dveří, pozdravení kolegy a sepsání zajímavého článku na blog.

Někdy se mi zdá, že si lidé myslí, že kreativita je vlastně odnož byznysu a že je to jen forma vydělávání peněz, prostě jen další z úkonů, který se dá zpeněžit. Na to pozor. To je mýtus. Sám mu někdy podléhám. Kreativita je především naše schopnost působit na tento svět. Je to vlastně ta nejhlubší schopnost nás lidí. Utvářet sebe a svoje okolí. Proto! Opatrovat jako oko v hlavě.

Když člověka povzbudíte, podpoříte a dáte mu radu, uvidíte v jeho očích jiskru. Jako malé dítě, které se učí ovládat své tělo a hračky, je každý z nás nadšený, když něco pochopí, s něčím se seznámí a když se může podílet na vytvoření něčeho nového.

Pár zásad pro podporu tvořivosti:

  • Uvědomujme si cenu svého času a naplňujme ho tvořivě a nápaditě
  • Hledejme tvořivost tam, kde jsme ji doposu neviděli, odstraňme všednost navždy z našeho života
  • Podporujme druhé, ochotně jim raďme a předávejme naše zkušenosti
  • Buďme pro ně oporou, iniciujme v nich zvědavost a nápaditost

úterý 30. září 2008

Mám sa neviem ako

To je přesně to, jak se cítím. Nemám sa žádno.

čtvrtek 25. září 2008

Chlípné podvědomí


Z podvědomí dostáváme přes den řadu podnětů. Neustále těká a předhazuje stovky asociací ke každé situaci. Z nich si pak často vybereme tu pravou, upřeme k ní pozornost a vytáhneme ji na světlo světa. Ale co nám vlastně podvědomí našeptává a máme se za to stydět?

Kdo si někdy nepomyslel něco nemístného? Něco co se přeci nepatří, co se přeci nehodí? Cítili jste za to vinu? Máme za to cítit vinu? Jen za to, že nás něco napadá? Něco, co by se nemělo? Uh. Myslím, že ne.

Nevědomí, o kterém tedy skoro nic nevím, podle mě pracuje jako asociativní prohledávač. Je nějak úzce napojeno na emoce a taky na paměť. Snaží se nacházet a předkládat vhodné myšlenky, úsudky, obrazy, zvuky, představy ... cokoliv co souvisí s danou situací. Ty nám potom hodí na tabuli, ze které vybíráme, které myšlence se budeme věnovat. My volíme, co chceme rozvádět a co si představovat.

Z podvědomi přichází také fůra skvělých myšlenek a spojení. Nemá smysl se ho bát nebo jím pohrdat, když občas předloží něco, co nám přijde nemístné. Nemístné to přijde až našemu raciu, našim pudům a emocím možná vůbec ne.

Rozlišujme tedy na co vědomě a koncentrovaně myslíme a co jsou jen předzpracované obrazy z podvědomí. Naši mysl máme v rukou jen my :-). A můžeme v ní rozvádět to, co chceme. A co ne, to můžeme s klidem odložit a prostě se tomu jen "nevěnovat".

Patříme do řady socio-světů

Dělníci na stavbě, kolegové z práce, spolužáci z gymplu, kamarádi na večírku, chlapi v hospodě. Pokaždé úplně jiné prostředí, jiní lidé. V čem se tyto skupiny liší a jaký to může mít vliv na nás, jsme-li jejich součástí?

Se skupinami souvisí tu více, tu méně, tyto charakteristiky


  • Vědomosti (kolik toho víme a jak to umíme využít)
  • Způsob řešení problémů a konflitků
  • Morální žebříček (co se sluší a co už ne)
  • Způsob humoru
  • Obvyklá témata rozhovoru
  • Naše očekávané postavení ve skupině

Tyto charakteristiky jsou klíčové pro to, čím se v čase, který trávíme se skupinou zabýváme. Chceme-li se skupinou býti, je třeba zčásti "zapadnout" a tedy přijmout alespoň na několik hodin výše zmíněné charakteristiky "za vlastní".

Jako nebezpečné spatřuji, že výše zmíněná pravidla přenášíme někdy i do zbytku svého světa, kde již tak dobře nemusí fungovat (například v jiné socíalní skupině). Skupina je svět sám pro sebe a import jiných hodnot, stanovisek, motivů chování může vyvolat nečekané důsledky.

Stručně - jsme členové řady sociálních skupin a v každé se hraje podle jiných pravidel. Je důležité mít svá vlastní pravidla a nepřijímat slepě ta skupinová. Rovněž je ale důležité umět plně respektovat pravidla skupiny. Pro pohodové přechody mezi skupinami je dobré umět překalibrovat sebe sama dle skupiny, do které mířím (nechovat se na rodinném setkání jako s kamarády v hospodě). To častokrát intuitivně zvládáme, mnohdy je to příčinou problémů.

Každá skupina je pouze jeden svět. Světů jsou milióny. Pro vlastní stabilitu a samostatnost je výhodné být členem více světů. Je to také užitečné pro vlastní rozvoj a sbírání nových inspirací a myšlenek.

... a hlavně vždycky vědět, kdo jsem já!

úterý 23. září 2008

Deprese


Přes všechny racionální snahy někdy přicházejí. Trvají půl dne, tři dny, proměnlivě. Nemají jasný jmenovatel, je to jen zhmotněný strach o sebe sama. Bolí u břicha a nedají se ovládat. Ať si mozek mluví, co chce, ten pocit tu je a chodí okolo, svírá vnitřek a dělá den nesnesitelným.

Tyhle pocity mají své semínka, myšlenky, ze kterých rostou a kde se nabaluje podvědomí, které je zintenzivňuje a nedá spát. Ovšem i když ty semínka často najdu a často prožiju a opravím nebo jinak uzavřu, pocit se neztratí.

Je to divný pocit nemít pod kontrolou vlastní tělo. Navenek ovládnout jde, ale prožívání uvnitř schránky se ovládá velice ztuha. Trochu to jde, ale né moc.

Když nad tím tak přemýšlím, tak deprese člověka v různých formách a mírách provází celý život. Většinou jsou pečlivě uzavřeny a schovány. Moc o nich nemluvíme, ale jsou tu. Přesto stále věřím v to, že klíč k jejich zvládnutí jsou níže popsané techniky sebepřijetí, konstruktivismu, proaktivity a odpovědnosti za svoje činy.

čtvrtek 18. září 2008

Jediná technika řešení problému na CIT

Malý problém - restartovat

Velký problém - reinstalovat počítač

úterý 9. září 2008

Já jsem přece taky fajn!


"Hej já jsem tu taky, se mnou je taky sranda, já jsem taky fajn, hezký, mladý, ja vám taky rozumím. Já k vám přece taky patřím, lidé. Tak kde je kdo? Kam všichni utekli? Kam se všichni ztratili?".

"Možná totiž nejsem tak fajn, jak bych chtěl být. Možná se mnou není ani taková legrace. Možná jsem spíš dotěrný a otravný. Možná se mi nikdy nic pořádně nemůže podařit. Možná nejsem vůbec hezký, ani mladý, ani chytrý. Proč jinak by byli všichni najednou pryč."

Je to výjev skoro jako z malého prince. Princ stojí na hoře a volá "haló, je tam někdo, hledám kamaráda". A odpoví mu jenom šumící vítr v dunách.

To nejvíce co můžeme ztratit je láska k druhým. To nejvíce co můžeme provést je začít příliš rozlišovat, příliš polarizovat, hrát hru na různé. Člověk je ale jenom jeden a každý si zaslouží lásku a respekt. Bez nich nebude schopen nikdy rozvinout svou osobnost, protože bude zmítán pocity, které jsem uvedl v úvodu.

Pro druhé

Já, mraky a bůh


Má to moje snaženíčko nějaký účel? Umím už tolik věcí, tolik věcí jsem již pochopil, už jsem i něčím malým přispěl, už jsem i něco udělal. Ale proč? Jaký je můj osud na této planetce střední třídy v chvostu mléčné dráhy. Význam mého snažení je možná jen takový, jaký mu ho sám přisoudím.

Někdy mám touhu se jen tak schoulit do kouta místnosti, daleko od světa. Né kvůli strachu. Nebojím se. Vím, že dokážeme mnohé, pokud chceme. To schoulení je přiblížení klidu. Té věčné otázce bytí. K tomu místu, kde snad pramení aspoň trocha pravdy.

Je to chvíle, kdy hledám sám sebe, chvíle kdy jsem sám se sebou. Jen modré nebe a já. Nebe nepečuje, nebe plyne, já nepracuji, jen pluji. Prázdný by byl den bez chvíle na sebe, bez chvíle na tebe.

I když to naše snažení působí komicky, tak je celkem příjemné. Levá střídá pravou, pravá levou, jeden mrak a potom druhý. Jen tak.

pondělí 8. září 2008

Lenivost je brzda a frustrace života



Přemýšleli jste někdy na tím, kolik času jste strávili ve fázi, kdy se vám nechce a "nemůžete se dokopat" a přesto to tak tlačí na svědomí? U mě to budou tisíce hodin. Tisíce hodin, co jsem věděl, že něco musím, ale tak příšerně se nechtělo, že jsem hledal jakoukoliv jinou aktivitu, abych to nemusel dělat. Přijde mi, že čas strávený těmito únikovkami je naprosto vyhozený. Buď něco mám (chci) udělat, tak to udělám, anebo nemám (nechci) a pak to nedělám. Něco mezi je jen napínání dušičky.

Jako dobrý beru říct si na rovinu, co chci nebo nechci udělat a řídit se tím a taky smířit se s tím. Pokud něco dělat chci, tak ať to dělám, ale pokud ne, tak bych se tím taky neměl frustrovat. Často mívám zváštní pocit, že něco neplním, nestíhám, nedělám, ale přitom ani nevím co, ale ten pocit tu pořád visí. Zapomněl jsem na něco?

Proto je dobré si umět naplánovat, co chci kdy stihnout a jet podle toho.

Odbočka k nudě - nuda je nejhůře využitý čas, který si vůbec můžeme představit. Nuda neexistuje, sami si ji vytváříme. Kolikrát člověk tráví odpoledne nicneděláním, bezduchým surfováním, chatováním a nakonec je z toho jenom otrávený. Je to takový zvláštní nekonečný cyklus v nicnedělání. Jakoby existovala hráz energie, kterou se nám nechce vydat na změnu stavu (vyjít ven na kolo, otevřít knihu, pustit se do práce atp.) a tak se jen tak poflakujeme. Přesto však je to právě to nejlepší, co můžu udělat.

Překonat tu hráz a být aktivní a otevřený k životu.




čtvrtek 4. září 2008

Proč mám blbý pocit z oteplování?

Občas na internetu člověk narazí na články o dopadech globálního oteplování, o kácení deštných pralesů i trýznění třetího světa. Vždy když ty články vidím, tak mě běhá mráz po zádech a někdy se pozoruju, že se je snažím nevidět. Má to asi hlavní příčinu - štve mě to, ale nejsem sto s tím něco udělat.

Tedy alespoň na první pohled. Jakoby člověk stál za skleněnou stěnou, před ním by se dělo něco strašného a on by nebyl sto zasáhnout. Sklo nejde přelézt, podlézt, rozbít. Je v tom bezmoc. Klíč k jejímu odstranění však není její potlačení, ale hledání cest, jak mohu něco změnit. A cesty existují.

Vždycky mohu alespoň!
  • Napsat dopis svým politikům
  • Přispět penězi na užitečný fond
  • Zkusit něco přímo udělat (vysadit strom, nejezdit autem)
  • Informovat o problému své okolí a vybídnout je k aktivitě

Možnosti zkrátka existují a prvotní frustrace se dá proměnit v konkrétní činnost s výsledkem. Je všat třeba problém přijmout, přiznat a poté hledat ty malé cesty, kterými já mohu přispět. Přehlížení problému vytváří jen napětí v nás samotných.

středa 3. září 2008

Slova jsou hloupý nástroj


Veromáčka - Otrava, 3.9.2008 21:59:45:kamo
Veromáčka - Otrava, 21:59:53:slova su hlupy nastroj
Veromáčka - Otrava, 22:00:01:royhodla som sa ich vzdat
Veromáčka - Otrava, 22:00:29:odteraz budem tri dni hovorit iba to co povazujem za naozaj dolezite
Veromáčka - Otrava, 22:00:34:ziadna vata
Veromáčka - Otrava, 22:00:39:do piatku
Veromáčka - Otrava, 22:00:50:okrem skautikov na zborovej rade
Veromáčka - Otrava, 22:00:59:paneboze to bude osviezenicko
-------
Tak jaký je teda význam slov a nebylo by nám lépe bez nich? Analýzo pojď k nám.

Napadá mě několik důvodů proč mluvíme:



  • Předání konkrétní informace

  • Budování sociálního statutu

  • Plácání bezduché tzv. "z nudy"

Tak to první se týká čisťe předání informace. Přednáška, pracovní záležitosti, co nejkonkrétněji s důrazem na obsah slov. Mluvím abych předal, poslouchám, abych pochopil, naučil se.


Ve druhém nejde tak ani o to, o čem mluvíme, jako spíše o to, s kým o tom mluvíme, zda mu nasloucháme, zda se na něj soustředíme a také jak na něj zareagujeme. To "o čem mluvíme" je do jisté míry vedlejší. Spíše jde o vyjádření podpory, soucitu, zájmu. Tímto druhem komunikace také přímo působíme na své sociální postavení (vyjádřujeme city, zájem, blízkost).


No a třetí případ je takové plácání neplácání, které zaplní trochu nudy, trochu času, trochu prázdna. Mluvíme aby řeč nestála, aby nebylo trapné ticho, abychom se bavili a smáli, aby se něco dělo. Nejde o sociálno, nejde o informace, jde o zbavení se nudy.


Pokud někde šetřit, tak bych řekl, že na trojce, alespoň na té její znuděné verzi "nemám co dělat, tak mluvím". Ta nás zbytečně okrádá o čas.


Jako u každé činnosti, mělo by i slovo být zavnímáno. "Vím, že mluvím a to, co říká má smysl." Nejde o to mluvit jednu moudrost za druhou, jde o to si být vědom toho, co říkám a snad i proč to říkám. I když u té trojky je to tak na hraně, protože humor staví na trochu jiných bezprostředních základech.


V titulku stojí "slova jsou hloupý nástroj". Tak ona především nejsou sto předat tu všehomíru informací, co nám proudí smysly do těla. No bodejť, však to není výstup nervové sběrnice, po které právě tyto informace tečou. Je to brutální redukce, převodník, překladač.


Na vstupu jsou smysly, náš rozum, emoce, úvahy a na výstupu jediný primitivní kanál = slovo, které po internetu nemůže být doplněno ani mimikou, intonací atp. Stává se prostým, kusým, opuštěným slovem s tisíci významů, kontextů, barev. Nemějme mu to za zlé. Ono za to nemůže.


A jen tak na okraj, máme snad nějaký lepší nástroj na přenos informací o tom, co se v nás děje? Zatím o něm nevím.

Smrti


Co by se stalo, kdyby náhle člověk přišel o všechny blízké? Úplně všechny. Jak by to asi zamávalo s lidskou psychikou. Smrt je jedna z mála věcí, se kterou se lidský rozum není sto vyrovnat snad nikdy, anebo k tomu musí použít všelijaké triky.

Některé triky jsou velmi průhledné, jiné staví na své zdánlivé nevyvratitelnosti, většina z nich však operuje s pojmem víry. (víra v převtělení, nebe, posmrtný život, nirvanu atp.).

Existencionalisté právě u toho bodu začínají svůj výklad. Odsouzení k smrti a překonávání zdánlivé nesmyslnosti bytí. To by byla voda na jejich mlýn. Co však chci říci já?

Nebýt všech lidí okolo mne, nebyl bych dnes tady takoví jaký jsem. Lidé jsou to, co mě dalo prostředí k růstu. To prostředí mohlo být určitě jiné. Jenže co vlastně bych cítil, kdybych přišel o blízké? Prázdnotu? Opuštění? Nesmyslnost bytí a existence? Nesmyslnost žití "vpřed"? Narušení do té doby stabilních základů? Rozvrat svých závislostí a vazeb? Nedostatek potvrzení z okolí? Slabost?

Jak se s něcím takovým vlastně má člověk vyrovnat? Ano, tak věci chodí. Tak to bývá. Opravdu? Nutně? Navždy? Je v tom bezbranost. Jedna z mála věcí, kde nemáme žádnou moc. Rodíme se bezmocní a bezmocní jsme i v případě smrti.

Tady a teď


Důležité věci dělám právě teď, právě tam, kde jsem.
Nostalgie je zbytečná. Nekonečné vzpomínky na "staré dobré časy" taky.
To hlavní leží přesně tady, přede mnou. Tady můžu něco dělat. Tady jsem v realitě.

někdy mi toto prosté utíká mezi prsty

úterý 2. září 2008

Moc

Kdekoliv jsem našel živé,
našel jsem i vůli k moci.

F. Nietzsche

pátek 29. srpna 2008

Ať potvrdí ten svůj nadhled a hodí si to rovno

no a pokial si clovek nevie najst krasu a zmysel svojho zivotaboji sa staroby a vlastneho koncanech potvrdi aspon ten nadhlad a hodi si to rovno

prevzato z: http://www.psychologia.sk/forum/

úterý 19. srpna 2008

Mezi podnětem a reakcí

Hup něco se děje a čeká se má reakce. Než však odpovím na podnět z venčí reakcí, mohu využít svobodné vůle. Nemusím se vymlouvat ani na geny, svou povahu, na svou výchovu anebo prostředí, únavu atp. Mohu zcela čistě podle svého přesvědčení a hodnot konat a činit.

To je opravdu silná svoboda, kterou nám nikdo vzíti nemůže. Můžeme se o ní však celkem snadno nechat připravit, pokud budeme jen reaktivními prvky.

Volně převzato a přeloźeno z Kubovy chytré knížky.

pondělí 18. srpna 2008

Pro tělo

Prozraď mi tělo. Jak ovládáš ty dvě krásné oči, co se právě teď na tebe koukají v zrcadle? Jak ovládáš rty, kyčle, nohy, ruce, jak dýcháš, jak trávíš? Jsem s tebou tak dlouho a přece tě jen pramálo znám. Díky mé tělo za ten krásný exkurz a příležitost užívat si bytí.

Mozek, tělo, nic nás neinformuje, jak vlastně fungujeme. Leč fungujeme. I moderní medicína bude mít ještě pár století co dělat (nebo aspoň desetiletí), aby základní principy opravdu pochopila. Naše těla nám nedávájí návody, není tu ani manuál na opravy a poruchy v těle. Vše jsme museli zjistit sami různými pokusy a experimenty. Dostali jsme parádní stroj bez jediného řádku v manuálu.

Tento text vznikl na čundru v Černé Hoře (doplněn v Brně) během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Já a tvůj vjem

Jen pro tebe má lásko
Jen pro tebe tu jsem
Ani trocha mého intelektu
Ani trocha mojí moudrosti
Jenom já a tvůj VJEM!

Kde se bere v lidech frustrace ze světa? (doby)

Tak tohle bude opravdu jen názorovka. Frustrace se vynořuje přibližně z tohoto:
  • systém, ve kterém se pohybujeme, je složitej
  • lidé mu nerozumí
  • dává vzniknout velkému rozporu mezi lidma
  • jeví se jako agresivní vůči přírodě i lidem
  • je odlidštěný (homo economicus)
  • všichni jsou nakonec jen "klienti", nikoliv lidé
  • nedává lidem smysl ani cíle pobytu tady na zemi uprostřed neznámého vesmíru

Vypíchnu jednu věc - všichni jsme klienti. Na první pohled to působí velice seriózně, velice pohodlně, ale. Alespoň ve mě to vzbuzuje na první poslech i pohled odlidštění. V okamžiku, kdy vchází do obchodu třeba Honza, tak se z něj stává klient. Obal na peněženku, kteréhožto potřeby je třeba maximalizovat a poté uspokojovat, vše ve jménu zisku.

Bohužel to, co si nakonec Honza odnese nebudou odpovědi na to, co hledal a my budeme mít sice peníze z klienta, na druhou stranu jsme se o klientovi skoro nic nedozvěděli. Jako bychom si hráli na něco umělého, co vlastně nejsme. Na jednu stranu máme být dravý a agresivní v boji na trhu, na druhou se chováme jako největší pochlebovači a beránci, když míst konkurence přijde zákazník. Tam cítím napětí a odlidštění celého toho systému.

Netvrdím, že tento rozpor je neřešitelný, i mě napadá argumentace, která proti němu umí celkem dobře oponovat, nicméně ten pocit tu je.

Tento text vznikl na čundru v Černé Hoře (doplněn v Brně) během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Proč mě ubíjí konzumérství

  • není kreativní
  • není motivující
  • není stimulující (jenom nás ukolébává)
  • je jednoduché
  • je poddajné
  • vzbuzuje pocit "jsem pánem tvorstva"
  • je furt stejné
  • je pomíjivé (nic po mě nezbyde)

Co mě baví?

  • tvořit
  • být užitečný
  • rozvíjet se
  • pomáhat přírodě
  • vzdělávat se
  • měnit věci kolem nás

Někdy mám pocit, že člověk nejen že není pánem tvorstva, často neumí být ani pánem sebe sama.

Tento text vznikl na čundru v Černé Hoře (doplněn v Brně) během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Nedotknutelnost lidí je základní hodnota

Lidé si často nárokují více, než jim patří. Ať jde o majetek, blízké lidi a jejich čas, služby druhých, peníze ... Proč se to děje a je to ono nárokování vůbec košér?

Každý člověk má svou mezcizitelnou integritu a důstojnost. Tu mu nikdo nemůže odcizit ani si ji přivlastnit. Nepřistupujme na tuto hru, pokud ji po nás někdo chce a sami ji také nehrejme.

Není možné si nic nárokovat od druhých = čas, náklonost, pozornost, službu, dar ... Proč tedy tyto věci tak často vyžadujeme? Především je to asi určitá forma lenivosti a chtíče. Touha po tom mít a přitom nic nemuset udělat. Možná je v tom guláši zamíchaná i přílišná uvázanost na své okolí. Neustálá nutnost reflexe a dokazování si navzájem uznání a přijetí. Lidé zkrátka prahnou po tom, aby je druzí brali a toto braní se projevuje právě časem, který jim druzí dají, jejich dary, službami. Vynucování těchto komodit je tedy jakýmsi uznávacím procesem. Je to ale zamotaný kruh plný závislosti, dokazování, žárlení, nakonec i hádek ... pryč odsud.

Každý má právo nakládat se sebou samým (svým časem, službami, nákloností) zcela dle svojí libosti a nikdo mu to nemůže mít za zlé. (pokud zrovna někoho nezapíchne :)).

Jsme-li pevni v sobě i ve svých cílech, tak můžeme více energie věnovat opravdu prosociálnímu ( a ne závislému ) jednání, tedy rozvíjení toho druhého.

Tento text vznikl na čundru v Černé Hoře (doplněn v Brně) během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

pátek 15. srpna 2008

S kým se stýkáme?

Mohlo by se zdát, že je obecně přijímané a respektované domga "vrána k vráně sedá". Drobný problém však cítím v tom, že ti lidé, kteří jsou sociálně zdatní, tak na sebe nabalují tuny jiných a sociálně méně zruční pak zůstávají "opuštěni".

Lidé mají málo času a snaží se jej optimalizovat tak, aby mohli být s těmi nejbližšími, nejpodobnějšími či nejpřitažlivějšími. No a co?

No a nic. V zásadě každý toho svého stěstí strůjce, nicméně tento přístup může v celé společnosti vytvářet hloučky osamělých, kteří se dostanou do situace odkud se jim samotným špatně dostává ven.

Celý problém možná tkví také v tom, jak přistupujeme k pobytu s druhým. Je to čas, který věnujeme jemu, anebo spíš čas, ve kterém očekáváme něco od něj pro sebe.

Člověk by se neměl sám brát jako osobnost jednající pouze pro své pořeby. Jsme součásti lidstva a to neznamená jen přijímat a naplňovat své potřeby a slasti. Naše druhá podstata by měla být také v solidaritě, ohleduplnosti a podpoře všech ostatních zúčastněných.

Svět není velký obchod, ze kterého si kupuju a beru, co mi chutná. Musím také přispívat.

Vyhledávejme stejné, pečujme o různé.

O čem mluvíme?

Kolem čeho se točí rozhovory, které vedeme s kamarády? Využíváme tento čas opravdu k tomu, o čem bychom se rádi bavili? Hlavní témata rozhovorů:
  • Vtipy (prostě humor ve všech podobách)
  • Zážitky
  • Starosti, trápení, jejich řešení
  • Plány a cíle (co bychom rádi dělali v budoucnu)
  • Drby (věčné téma rozhovorů)
  • Úvahy, vědomostní rozhovory, debaty

Mnoho času v rozhovorech tedy věnujeme svým problémům. Zkrátka mluvíme o sobě a řešíme to své, případně blízké okolí. Tuto analýzu si opět může každý provést a s informací jakkoliv pracovat.

Tento text vznikl na čundru v Černé Hoře (doplněn v Brně) během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Na co myslíme?

Mysl je bojiště v hlavě, kde "se myslí". Každý den myslíme na řadu věcí. Každou chvíli popravdě na něco jiného. Tak se tedy podívejme, na co to vlastně myslíváme a jestli takto na papíře je to to ono, nad čím bychom rádi trávili hodiny svého drahocenného času.
  • Fyzické potřeby (jídlo, pití, spánek, wc)
  • Sociální vztahy (fungování skupiny, jak nás druzí berou, co si o nich myslíme my)
  • Emoce (jsem veselí, smutný, šťastný, zamilovaný)
  • Drby (tak Pavel nesnáší Magdu jó?)
  • Plánování (co musím dnes zařídit)
  • Plnění úkolů (právě teď upravuju tabulku v excelu)
  • Jiné (vzdělávání se, vyšší hodnoty, dobro druhých ...)

No není toho příliš. Pár hlavních témat, většina z nich je sebestředných. V zásadě řešíme svoje potřeby, občas ty druhé, ale spíše, když jsou ve vztahu k našim. Tento rozpis toho "nač myslím" si může udělat každý a potom možná bude více schopen korigovat to, nač plýtvá svůj přemýšlecí čas.

Někdy jsou totiž časové ztráty opravdu velké. Něco nám vrtá hlavou dva dny a přitom je to vlastně banalita, kterou jsme mohli dávno z mysli odfouknout.

Touha být milován

Vzato tak, jak ji vnímá řada lidí kolem nás, je láska určitou formou uspokojování vlastních potřeb.
Jen si vezměme, kolik lidí po ní prahne. Představa, že by po ní prahnuli z čistého altruismu je dosti pošetilá. Lidé prahnou po tom být milováni. Být pro někoho středem vesmíru, či pozornosti, ten pravý, jedinečný, mít toto výlučné postavení. Prima, ale proč?

Jako by nám něco zevnitř říkalo, že to je to, co potřebujeme, že to je to, co musíme mít, to je to, co nám chybí a co hledáme. Který mladý člověk nepocítil toto prahnutí? Stesk, touhu po tom být s někým, být milován. Jakoby od určitého věku evoluce vymrštila mohutný gejzít hormonů, které tyto pocity zintezivňují a vyvolávají v nás tuto novou potřebu v mládí skrytou. Otázka však zní: opravdu nám tato "vlastnická" láska tak chybí a potřebujeme jí? Nepotřebujeme spíš něco trochu jiného?

Tento text vznikl na čundru v Černé Hoře (doplněn v Brně) během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Jak se rozhodujeme na základě emocí a intelektu?

Teorie Emo je takový pokus o to zachytit rozpor v hlavě = jedna mince jsou pocity a druhá racionalita. Pokusím se poukázat na to, jak tyto přístupy ovlivňují proces rozhodování o čemkoliv, co přes den děláme.

Tedy, co je to Emo? = všechno to intuitivní, podvědomé, citové, vjemové (štěstí, nadšení, zklamání, podráždění, smutek, arogance, napařování, podceňování, komplexy atp.). Emo je tedy jakýsi guláš vjemů a emocí. Naproti němu stojí racionalita, tedy rozumový úsudek na základě dostupných informací. Obvyklý styl uvažování nás lidí je jakýsi mix obou přístupů, často velice divoký.

Emo by se možná dalo nazvat jakýmsi intuitivním přístupem k řešení problémů. Něco zevnitř nás jakoby tlačí do určitého chování. Někdo mi ublíží, cítím chuť mu to vrátit. Někdo mě potěší, cítím chuť darovat, někdo mi není sympatický, cítím chuť se mu vyhýbat, někdo mě urazí, cítím chuť ho pomluvit u jiných. Takto pracuje Emo.

Emo častokrát jednostraně zesiluje fakta a vytváří tak třeba bloky vůči druhým lidem. Například když nás někdo naštve, tak jsme schopni si to s sebou nést roky. Roky se proto trápíme. Navíc ona intuitivnost často vede k sebestřednému přístupu k řešení problémů. Prostě intuitivně hájíme spíše sami sebe, než "blaho pro všechny".

Emo je silně podvědomé, mnoho lidí jej neracionalizuje, prostě jej bere jako svou součást a řídí se jeho radama (tedy pocitama). To však může být hodně nebezpečné nebo minimálně neohleduplné k ostatním. Proč?

Mnohdy nejoptimálnější řešení prostě nezacítíme, je zapotřebí přistoupit k problému zvenku a začít ho řešit rozumově. Kdo z nás se někdy okázale neurazil nebo nepohádal? Přitom právě ona hádka, či gesto uražení problém nevyřešily, ale byly pouze vyústěním našich emocí. Racionální přístup se často obejde bez těchto emocí a negativ.

Rozumnost naproti Emu funguje jinak. Snaží se objektivně postihnout situaci a rozhodnout se na základě známých faktů (tedy ne v závislosti na osobní antipatii k někomu, podrážděnosti atp.). Je otevřená diskusi i pochybování, je možné předkládat pozměňovací návrhy a řešení se může postupně krsystalizovat. Je možné s ní vést debatu.

Rozhodnutí samozřejmě může být nakonec špatné, i když použijeme rozumový přístup, ale je to alespoň uvědomělé rozhodnutí.

Co to všechno znamená? Že emo je nějaká stvůra? To určitě ne. Díky Emu cítíme svět a máme s ním kontakt, je to takový první způsob zavnímání. Zatím v tom nemám příliš jasno, každopádně bych to celé shrnul asi takto = Emo je dobrý sluha, ale špatný pán. (sluha v rukou racia :)). Každopadné tato polemika je brutálně jednostranná, to říkám narovinu :-). (jako fanda racia).

Tento text vznikl na čundru v Černé Hoře (doplněn v Brně) během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

pátek 1. srpna 2008

Zlo

Zvláštní věc to zlo. Většina lidí o něj primárně neusiluje, ale často mohou být rozrušeni nebo destabilizování takm, že se uchýli k nějaké formě útoku či agrese.

Ono ani tak nejde o zlo jako takové, jako spíše o naše reakce na dané prostředí. Dobrou fintou může být držet si určitý odstup, či snaha o pozitivní řešení problému = tedy takové řešení, které bude mít dobrý dopad na všechny zúčastněné.

Tento text vznikl na čundru v Krkonoších během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Dobro

By mělo být komplexní, neselektivní a takříkajíc pro každého. Chceme-li konat dobro, mějme na paměti všechny ovlivněné aktéry našeho jednání.

Mám pocit, že je rozumné distribuovat dobro všem a nikoliv jen úzké skupině lidé (třeba svých oblíbenců). Dobro je dar a mělo by se s ním tak i zacházet.

Tento text vznikl na čundru v Krkonoších během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Zpětná vazba

Pokud chceš druhému poskytnout zpětnou vazbu (nedej bože ho kritizovat), vysvětli mu nejprve proč tak činíš.

V žádném případě tak nekonej, aby jsi ze sebe vyprázdnil svou zlost.

Zpětná vazba by měla být povzbudivá, otevřená a pokud to jde také dobrotivá. Rozhodně nesmí být nekompromisní a definitivní. Vyjadřuje náš názor a náš pocit.

Ten kdo kritizuje zpravidla upevňuje své postavení: já znám, co je správné, já tebe mohu soudit, zda jednáš dobře či nikoliv. Tak to ale není. Nemá nad vámi moc a vy byste kritiku měli brát vždy jen konstruktivně a ne vztahovačně.

Pokud chcete druhému pomoci, dávejte mu zpětnou vazbu citlivě.

Rozrušení a lidé s nízkou sebeúctou kritizují hodně. Je to obrana, reflex vzniklý vlastním nepohodlím a vlastní rozrušeností.

Tento text vznikl na čundru v Krkonoších během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Strach z druhých

Máme-li strach z druhých, čeho se bojíme?

Nepřijetí?
Konfliktu?
Kritiky?
Agrese?
Šíření kritiky mezi naše přátelé?

Když se bojím druhého, zpravidla se bojíme jeho chování nebo myšlení, které by nás mohlo nějak poškodit.

Druhý nás přece může pomluvit, může nám odepřít svou náklonost, může nám materiálně ublížit. Zkrátka může použít svou moc i kontakty k ublížení nám samým.

Jistě to není zrovna od něj hezké. Nicméně celé by nám to asi přĺiš nevadilo, kdybychom my až nevěřícně lačně nesháněli jednu komoditu = RESPEKT DRUHÝCH.

Lidé žijí stále v zajetí omylu, že jediný kdo může naši existenci potvrdit a uznat na tomto světě jsou ti druzí. Ti, kteří toho o tomto světě ví možná daleko méně než my a především o nás samotných toho ví jednoznačně méně, než my sami.

Kdo jiný než my samotní nám skutečně rozumí? A kdo jiný nás také může uznat a podržet kdykoliv je třeba? Je proto dobré nalézt v sobě klid a mír a také přirozenou úctu a né se stále fixovat na ty druhé.

Člověk pak přestane bažit po drbech, hodnocení druhých, žebříčku mezi známými, budování postavení. Začne více odhalovat kým vlastně je a bude se mít také více rád.

A máme-li rádi sebe sama, tak můžeme rovněž upříměji být s tím druhým, neboť se svým jednáním nesnažíme stále zlepšovat své postavení, či vyzvídat drhy, ale jde nám upřímně o rozvoj druhého a jeho štěstí bez nutnosti reciprocity.

Základní kolečko má 4 výseče.

  • Sebeúcta
  • Svobodná vůle
  • Odpovědnost
  • Aktivita

Tento text vznikl na čundru v Krkonoších během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Pasivita X Aktivita

Co vede lidi k neustále většímu konzumenství? Zdánlivá neochota k aktivitě, k poznávání nového, k aktivnímu životu ... Kde se to bere?

Osobně mám pocit, že aktivita se z lidí vytrácí při ztrátě motivace.
Nebaví mě práce - > málo pracuji
Nebaví mě škola - > málo se učím
Nechci se namáhat - > koukám na TV

Lidé se zkrátka snaží být pohodlní ad absurdum možná i proto, že doba i prostředí jim přijde nemotivační ad absurdum. Tato maximalizace pohodlí dělá z lidí otroky své slasti. Ale ...

Kam se poděla lidská kreativita, touha po konání šlechetného, péče o druhé, radost ze života?

Jakoby se to všechno někam vytrácelo. Jistým řešením by mohl být právě aktivní přístup k životu. Dejme tomu vydávat o 10% více energie než musíme. Oněch 10% neubližuje, ale může zapalovat. Člověk se začne učit nekonzumovat situaci, ale aktivně ji prožívat.

Mám-li svobodnou vůli i odpovědnost tak cítím, že svůj život patrně nechci trávit pasivně, ale rád bych jej využil pro budování něčeho šlechetného.

Svobodná vůle je vlastně také druh aktivity. Aktivní člověk však neznamená hyperaktivní, nýbrž spíše člověk, který koná rád.

Tento text vznikl na čundru v Krkonoších během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Odpovědnost

Dříve jsem měl silný pocit tlaku okolí na mě. Tento tesklivý pocit vláčení světa se mnou nenabízí příliš útěchy. Vláčí nás média, názory druhých, názory rodiny, naše pudy atp. Zkrátna na nás stále působí řada faktorů, které nás tu více, tu méně manipulují do určitého chování..

Nojo, ale my se tak třeba vůbec chovat nechceme. Jak z toho ven? Je dobré se naučit přijímat odpovědnost za vlastní činy. To jim dává váhu. Čin se stane vědomým a závislým na našem úsudku a konání.

Naše svobodná vůle (MY) se rozhodla vykonat čin podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a koná tak odpovědě = tzn. přijímá důsledky tohoto jednání a svou odpovědnost za něj.

Tedy nebudeme se neustále vymlouvat na rodiče, známé, dobu či média, jsme tady a teď a můžeme jednat odpovědně a ušlechtile. Je třeba jen najít špetku odvahy a přijmout odpovědnost za své skutky a také si uvědommit úžasnou moc rozhodovat se v rámci své svobodné vůle.

Pro dobré rozhodnutí je však důležité mít také dost informací o problému či situaci. Proto je důležité vzdělávat se a snažit se být kompetentní v rozhodnutí. Tudíž být informovaný v dané problematice a nerozhodovat příliš unáhleně.

Tento text vznikl na čundru v Krkonoších během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Svobodná vůle

Pokud mám něco napsat k svobodné vůli, tak toto:

Svobodná vůle je zvláštní věc, je to schopnost se rozhodnout v každé situaci relativně nezávisle soudě dle svého přesvědčení a atkuálně nabitých informací o situaci. Zkrátka na základě toho, co víme.

Je pravda, že ohromné množství situací je nesvobodných = mnohdy na nás působí ostatní tlaky jako: strach z nepřijetí, sociální tlak, názor většiny, hlad, nedostatek spánku, zamilovanost, nesympatie, pocit křivdy, vlastní melancholie či radost atp.

Přesto člověk by se měl snažit maximalizovat míru svého svobodného rozhodování. Proč?
Učiní jej to šťastnějším, neboť bude jednat na základě svých představ o světě a dobru, nikoliv v zajetí afektů a emocí.

Je-li svobodná vůle kruh,tak by se jej člověk měl snažit neustále rozšiřovat a upevňovat. A nedejte se mýlit. Zvyk je železná košile, naučíme-li se situaci řešit s klidem a rozvahou, tak příště už to ani jinak nepůjde.

Tento text vznikl na čundru v Krkonoších během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Vztah k druhým lidem

Mám-li se skutečně zamyslet nad vztahem k druhým osobám, tak základním postulátem by mělo být srdečné přijetí. Nelze hrát upřímně dvojí hru na kritiku za zády a rádoby slušné vycházení z očí do očí.

Je dobré člověka přijmout, přiznat mu důstojnost jakož ji také přiznat sobě sama.

Náhle zavládne sounáležitost. Oba dva lidé cítí, že jsou respektováni a bráni vážně. Dále je možné komunikovat a sdílet třeba své protikladné názory či postoje.

Ono velké přijeti je však klíčový začátek.

Tento text vznikl na čundru v Krkonoších během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Minulost

Nemá smysl žít příliš v minulosti. Z minulosti se člověk může poučit, ale nemá smysl se jí trápit.
Jistě v ní bylo mnoho dobrých skutků a jistě v ní byla i řada skutků nepodařených. To je přirozené.

Co však má cenu: Snažit se začít tento den naplňovat takovým svým konáním, jací bychom opravdu a upřímně chtěli být. Ty dny minulé již odnesl čas. Ten dnešní zatím nikoliv. Pokud má něco smysl, tak je to budovat právě tento den jak nejlépe dovedeme.

Nejlépe bez zatížení minulostí a minulých příhod.

Tento text vznikl na čundru v Krkonoších během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

pondělí 9. června 2008

Léto zas odešlo, jako by ho nebývalo

Arsenij Tarkovskij

Léto zas odešlo,
jako by ho nebývalo –
u pece je opět teplo,
jenže to je tak málo –

vše co státi se mohlo,
jak ten list pěticípý –
přímo do dlaně mi spadlo,
jenže to je tak málo –

naplano nevyšlo
ni dobro, ni zlo –
zářivým plamenem všechno to plálo,
jenže to je tak málo –

osudu laskavé křídlo,
život můj chránilo, střehlo –
vše se až příliš mi dařilo,
jenže to je tak málo –

listy to nesežehlo,
větévky nepolámalo –
den průzračný opět jak sklo,
jenže to je tak málo.

Sartre

Humanistický existencionalismus.
Člověk je odsouzen ke svobodě.
Základem vnímání je subjektivita.
My jsme mírou norem a morálky.
I kdyby bůh byl, nezbaví nás to naší zodpovědnosti.
Myslím tedy jsem.
Nenechejme se vést jen svými pudy, za vše odpovídáme.
Existence je před podstatou.
To kým jsme, je dovršeno až na závěr.
Naše činy nás utváří.
Jsme sebeprojekcí a sebeprojektem.
Člověk je absolutně odpovědný a nemůže překročit svou subjektivitu.
Nerezignovat, nepřijímat okolní jen pro pohodlí a nestávat se věcí.
Vítězit spíše nad sebou než nad světem.

(z přednášek a poznámek Filosofie pro nefilosofy na FSS MU Brno)