Co se přesně děje, když říkáme, co si myslíme? Když se nás někdo zeptá, jaký máme názor na eutanázii, svého kamaráda, politiku, regulaci trhu, svého šéfa? Jak vyhodnocujeme odpověď?
Toto je pro mě relativně stěžejní otázka. Sám se totiž často přistihnu při výpadku, kdy vůbec nevím, co si vlastně myslím, jaký mám názor, prostě tabula rasa. Mám pocit, že většina lidí tento pocit tak často neprožívá anebo mu nepřipisují patřičný význam, přitom odhaluje hlubší principy fungování mozku a vědomí.
Už tolikrát se mě někdo zeptal a já zprvu nic nevěděl. Jaký mám vlastně názor? Po chvíli se tento názor začal vynořovat, zpřesňovat, utřibovat a kolikrát prodělal i genezi ANO - NE - ANO.
V zásadě mám pocit, že mozek v okamžiku nastolení otázky rozjede velkou pátračku na několika liniích. Pustí echo do povědomí, koukne se, zda se toto již neřešilo. Také se podívá do záznamů a hledá, základní pilíře pro argumentaci. Mezitím přichází první emotivní pohnutky pro odpovědi, které vyšle podvědomí (které bývá napřed před raciem - opravdu prvně zpravidla věci cítíme a až poté víme, proč vlastně - racionálnější argumenty).
Při hledání názoru, si člověk často vytvoří v hlavě malý model dané situace a spustí ho. Potom sleduje, co model dělá a odpovídá na danou otázku dle doběhlého modelu. V dalších fázích člověk začíná používat složitější logické argumentace, komplexnější pohled na problematiku atp.
Až na závěr těchto procesů jsme schopni ze sebe vykoktat, co si vlastně o dané otázce plus mínus myslíme. Legrační je, jak snadno se tyto názory mohou posunout, převrátit a změnit.
To podle mě ukazuje na zajímavý fakt, že názory nemáme nijak vtisknuté do duše a že se velice mění a vyvíjí. Zkrátka se v mozku vyrábí dle našich zkušeností, asociací, umělých modelů, logického odvozování, racionálních úvah a hlavně dle konečného proškrtání.
Proto až se vás příště někdo zeptá, co si myslíte o potratech, světové ekonomii, hypoteční krizi nebo o svém kamarádovi, zkuste si uvědomit postup vašich úvah vedoucích ke konečné odpovědi. Možná zjistíte, že cesta k vlastnímu názoru je velice klikatá a plná slepých a nebezpečných odboček.
Toto je pro mě relativně stěžejní otázka. Sám se totiž často přistihnu při výpadku, kdy vůbec nevím, co si vlastně myslím, jaký mám názor, prostě tabula rasa. Mám pocit, že většina lidí tento pocit tak často neprožívá anebo mu nepřipisují patřičný význam, přitom odhaluje hlubší principy fungování mozku a vědomí.
Už tolikrát se mě někdo zeptal a já zprvu nic nevěděl. Jaký mám vlastně názor? Po chvíli se tento názor začal vynořovat, zpřesňovat, utřibovat a kolikrát prodělal i genezi ANO - NE - ANO.
V zásadě mám pocit, že mozek v okamžiku nastolení otázky rozjede velkou pátračku na několika liniích. Pustí echo do povědomí, koukne se, zda se toto již neřešilo. Také se podívá do záznamů a hledá, základní pilíře pro argumentaci. Mezitím přichází první emotivní pohnutky pro odpovědi, které vyšle podvědomí (které bývá napřed před raciem - opravdu prvně zpravidla věci cítíme a až poté víme, proč vlastně - racionálnější argumenty).
Při hledání názoru, si člověk často vytvoří v hlavě malý model dané situace a spustí ho. Potom sleduje, co model dělá a odpovídá na danou otázku dle doběhlého modelu. V dalších fázích člověk začíná používat složitější logické argumentace, komplexnější pohled na problematiku atp.
Až na závěr těchto procesů jsme schopni ze sebe vykoktat, co si vlastně o dané otázce plus mínus myslíme. Legrační je, jak snadno se tyto názory mohou posunout, převrátit a změnit.
To podle mě ukazuje na zajímavý fakt, že názory nemáme nijak vtisknuté do duše a že se velice mění a vyvíjí. Zkrátka se v mozku vyrábí dle našich zkušeností, asociací, umělých modelů, logického odvozování, racionálních úvah a hlavně dle konečného proškrtání.
Proto až se vás příště někdo zeptá, co si myslíte o potratech, světové ekonomii, hypoteční krizi nebo o svém kamarádovi, zkuste si uvědomit postup vašich úvah vedoucích ke konečné odpovědi. Možná zjistíte, že cesta k vlastnímu názoru je velice klikatá a plná slepých a nebezpečných odboček.
