neděle 19. října 2008

Když říkám, co si myslím


Co se přesně děje, když říkáme, co si myslíme? Když se nás někdo zeptá, jaký máme názor na eutanázii, svého kamaráda, politiku, regulaci trhu, svého šéfa? Jak vyhodnocujeme odpověď?

Toto je pro mě relativně stěžejní otázka. Sám se totiž často přistihnu při výpadku, kdy vůbec nevím, co si vlastně myslím, jaký mám názor, prostě tabula rasa. Mám pocit, že většina lidí tento pocit tak často neprožívá anebo mu nepřipisují patřičný význam, přitom odhaluje hlubší principy fungování mozku a vědomí.

Už tolikrát se mě někdo zeptal a já zprvu nic nevěděl. Jaký mám vlastně názor? Po chvíli se tento názor začal vynořovat, zpřesňovat, utřibovat a kolikrát prodělal i genezi ANO - NE - ANO.

V zásadě mám pocit, že mozek v okamžiku nastolení otázky rozjede velkou pátračku na několika liniích. Pustí echo do povědomí, koukne se, zda se toto již neřešilo. Také se podívá do záznamů a hledá, základní pilíře pro argumentaci. Mezitím přichází první emotivní pohnutky pro odpovědi, které vyšle podvědomí (které bývá napřed před raciem - opravdu prvně zpravidla věci cítíme a až poté víme, proč vlastně - racionálnější argumenty).

Při hledání názoru, si člověk často vytvoří v hlavě malý model dané situace a spustí ho. Potom sleduje, co model dělá a odpovídá na danou otázku dle doběhlého modelu. V dalších fázích člověk začíná používat složitější logické argumentace, komplexnější pohled na problematiku atp.

Až na závěr těchto procesů jsme schopni ze sebe vykoktat, co si vlastně o dané otázce plus mínus myslíme. Legrační je, jak snadno se tyto názory mohou posunout, převrátit a změnit.

To podle mě ukazuje na zajímavý fakt, že názory nemáme nijak vtisknuté do duše a že se velice mění a vyvíjí. Zkrátka se v mozku vyrábí dle našich zkušeností, asociací, umělých modelů, logického odvozování, racionálních úvah a hlavně dle konečného proškrtání.

Proto až se vás příště někdo zeptá, co si myslíte o potratech, světové ekonomii, hypoteční krizi nebo o svém kamarádovi, zkuste si uvědomit postup vašich úvah vedoucích ke konečné odpovědi. Možná zjistíte, že cesta k vlastnímu názoru je velice klikatá a plná slepých a nebezpečných odboček.

Nepřítel demokracie

Protože největším nebezpečím pro demokracii není levice, ani pravice, jak se nás, voliče, snaží přesvědčit vůdci obou "státostran", ale vždy právě ten, kdo je zrovna u moci.

Citováno z: http://blisty.cz/2008/10/17/art43332.html

pátek 17. října 2008

Pročpak mi slibujete po mý smrti nebe?


Lidé věří, že něco má být, mělo by být, že to zúčtování je jen předzvěst velkého "po". Nojo, ale všechny ty víry, naděje, co z toho je ověřitelné? Důkazní břemeno leží na straně víry a z jejich tábora sem moc rozumných vysvětlení nepřichází.

Pokud mě někdo má přesvědčit, že je bůh, musí to dokázat. Apriori nevěříme, důkazní břemeno leží na tom, kdo něco tvrdí a chce nás o tom přesvědčit. Stejně jako bez důkazu neuvěřím ve spočetnost racionálních čísel, neuvěřím ani v boha. Můžu jen doufat.

Budeš makat, budeš se snažit, budeš žít počestný a dobrý život a pak? V bolesti nebo v naději, s dobrým nebo trpkým pocitem, obklopen blízkými nebo sám, umřeš. Jedna mozková funkce odejde po druhé. Ztratí se paměť, schopnost promluvit, ovládat tělo, postupně se odpojí všechny smysly, které nám pumpují do vědomí informace z okolí a nakonec se propadne i samo vědomí do věčného zapomnění. Jakoby jsi pomalu usínal a už se nikdy neprobudil.

Všichni dávají pouze důkaz slibem. Věř nám, po smrti bude príma. Jak vy to jen víte pane? Paní? Vy už jste tam byli? Tak jak to víte? Nebyli. Nevíte. Věříte, doufáte.

Kryton: Jistěže existuje křemíkové nebe, ostatně kam by přišli všechny budíky a kalkulačky?
Rimmer: Počkej Krytone, to vaše křemíkové nebe, to je něco jako lidské nebe?
Kryton: Ale jděte pane Rimmre, to si jen lidé vymysleli, aby se nezbláznili.

čtvrtek 16. října 2008

Na začátku zkoumání je omyl

Pro odlehčení tématu zde můžeme uvést Cimmermanovu teorii poznání
Podle vulgárního materialisty F.C. Bohlena je základním pojmem našeho poznání PRAVDA i když je na začátku našeho zkoumání NEPŘESNÁ. Zkoumáním postupně ZPŘESŇUJEME PRAVDU a tak se DOZVÍME VŠE.

Zatím co J.Cimmerman tvrdí, že na začátku našeho zkoumání je OMYL, který je vždy PŘESNÝ. Postupným zkoumáním pak vyvracíme tento omyl a na konci poznávacího procesu, kdy je omyl vyvrácen NEVÍME NIC.

středa 15. října 2008

Nelze nevolit, tak volte!



převzato z http://www.blisty.cz/:

Zdá se být divné, že člověk, který nejde k volbám, stejně hlasuje, ale to platí i pro lidi, o kterých se ví a kteří nechtějí komunikovat, nebo pro lidi, kteří se nechtějí rozhodnout, co udělat.

Ten, kdo nevolí, zdánlivě nedává svůj hlas nikomu, ale jasné je, že tím pomáhá nepřímo tomu, komu by v životě nedal svůj hlas, anebo by mu ho dal velmi nerad. A tak, jak tomu tehdy bylo v Rakousku, je tomu taky teď v ČR.

Nejen každý volič, ale i každý nevolič ovlivňuje výsledek voleb. A proto si myslím, že voliči by měli všichni chodit k volbám, vzhledem k tomu, že při nich mají možnost dát svůj hlas té straně a té osobě, která pro ně znamená aspoň nejmenší zlo.

převzato z Blistů: http://blisty.cz/2008/10/14/art43200.html

Smutný den je vyhozený den života


Každý si občas trochu posmutní, naleje vína, pustí hudbu k dokreslení a začne se trápit. Pro tu nebo pro toho, pro to nebo pro tamto. Scénář zná každý ze svého života. Někdy nás smutek doslova pohltí, sežere, ovládne mysl.

O smutku a podobných stavech se dá říci především toto:
  • Nepřináší řešení a nic nikam neposouvají
  • Jsou neaktivní (nic nevytvořím, nic se nanučím, nic si neužiju)
  • Není nám při nich dobře (fyzické bolesti, nepříjemné pocity)

A teď konkrétní příklad: něco nás naštve, třeba nám někdo projeví, že si o nás myslí, že jsme ošklivý. Po takové sprše přijdu domů, zavřu a rozjedu depku naplno. Jak to myslel? Opravdu jsem taky ošklivý? To je to tak vidět? ... a človék se topí a topí. Stav ale ničemu nepomůže, nic neposune, nedá zpětnou vazbu, problém nevyřeší a nám přinese jen nepříjemné pocity.

Racionálně vzato ze smutků nemáme žádny užitek a můžeme je s klidným svědomím zapudit a nepoddávat se jim. Chcete-li být smutní a jde to na vás, raději se věnujte něčemu, co vás učiní šťastnými. Lidé totiž primárné chtějí být šťastní, být sami sebou a být přijímáni takoví, jací jsou.

úterý 14. října 2008

Žít tady a teď? No ďakujem pekně!


Často slýchám známé rčení "žijte v přítomnosti". Duchovně vyspělý člověk přece v přítomnosti tráví celé své mládí, celé stáří a taky tu mezeru mezi tím. Osvícení lidé jsou koncentrováni na tady a teď. V teď tráví spánek, sprchu, školu, všecko. Už dlouho mi na této koncepci něco nehraje.
No jo, to je pořád samé být přítomným okamžikem, "když jím, tak jím, když spím tak spím". Jenže milí osvícení, jak byste potom chtěli přemýšlet? Jak byste chtěli plánovat svou činnost? Jak byste se chtěli učit ze svých zážitků? Jak byste si chtěli vybavovat obličeje známých? Jak byste chtěli tvořit? U všech těchto činností trčí pozornost uvnitř hlavy, uvnitř mysli, nikoliv tady a teď.
Když totiž myslíme, tak přesměrováváme pozornost z proživání venkovního světa na mentální činnost. Častokrát používáme zkušenosti z paměti, mentální návyky, různé asociace a logickými postupy odvozujeme závěry. Dejme tomu, že mě trápí příklad z formálních jazyků a automatů ve škole. Doma nad tím sedím a vzpomínám, jak jen to na té přednášce říkali, jaký postup volili, co říkal učitel u této kapitoly. Ha, nejsem v přítomnosti!
Následně jdu do obchodu a u regálu s mlíkem vzpomínám, co nám chybélo doma v ledničce a co jsem snědl včera. Ha, nejsem v přítomnosti! Nakonec večer usínám a plánuju si, jak si zítra uspořádám den, abych stihl vše potřebné a plán byl efektivní !Ha, opět nejsem v přítomnosti!
Pokud nějací duchovně vyspělí zvládají řešit kaźdodenní starosti bez jediného zavzpomínání, propojování starých a nových myšlenek, analýzy svých kroků, tak já teda ne.
Kdybych se přecijen donutil a žil jen přítomnou činností (tj. seděl na židli a civěl), tak stejně jednou budu muset vstát. A kam asi půjdu, když nad tím nesmím přemýšlet? Eh... asi nikam, tak si tu dosedím do hladovky. Každé plánování je totiž čas strávený se svou pozorností tam hluboko v mysli mimo realitu.

pondělí 13. října 2008

Den, kdy jsem nechtěl umřít

Vzpomínám na zážitek z ranného dětství. Mohlo mi být sotva 10 let. Ležel jsem v posteli v ložnici u mámy a táty. Potil jsem se, vysoká horečka a bylo mi strašně špatně. Vzpomínám si, že jsem prosil Boha, prosil jsem ho, abych nezemřel, ještě ne.

Je to zvláštní pocit na to vzpomínat. Malé dítě, leží v posteli s horečkou, samo neví kolik jeho organismus vydrží, kolik je moc a kolik je málo. Bojí se, bojí se tmy a bojí se usnout. Co se mnou bude za pár hodin? Dožiju se rána? Je to se mnou vážné? Nevím, kde přesně se můj strach ten večer vzedmul, snad jsem slyšel rozhovor mámy a táty, že "je to vážný", nevím. Ale vím, že jsem se hodně bál a hodně nechtěl. Nechtěl jsem umřít.

Nemoc nakonec přešla a já zdravý a v jednom kuse sedím o 15 let později na posteli s notebookem a píšu si tuto vzpomínku do blogu. Když jsem byl malinký, čas od času jsem si sebe představoval jako dospěláka. Limit pro dospěláckost se s postupně posouval. Zprvu okolo 12 let už byli velcí kluci, později to bylo v 16 letech. Pamatuju si, že jsem měl pocit, že až mi bude 22, tak už budu celý hotový, s fajn holkou, sympatický, milý, moudrý a nakročený do rodinného života. Dnes mi je 24 let.

Někdy toužím popovídat si sám se sebou v tom malém pidivěku. Kolik cenných věcí bych se asi pokoušel sám sobě předat? Nakonec přece jen já vím, co ten malý klučina prožíval a jak věci bral, protože to jsem přeci byl já. Totiž to jsem přeci já. Myslím, že by mi se mnou bylo fajn. Malý a velký brácha v jednom.

Někdy je minulost tak daleko a vzpomínky tak zaprášené, že skoro člověk ani neví, odkud vzešel. Jsem rád, že žiji stále v prostředí, kde jsem vyrůstal a máma teď usíná pár metrů ode mě :). Jen ségra už šla domů a táta vlastně už taky bydlí jinde.

Tak pěkné sny, rodinko.

sobota 11. října 2008

Krása v źadném případě nesouvisí s inteligencí


Pokud žijete v zajetí omylu, že krásní lidé musí být také ctnostní a inteligentní, prosím, zbavte se ho. Krása je v naší kultuře často chybně spojována s intelektuálními kvalitami, což je dle mého názoru nepodložené tvrzení.

Sám sebe přistihuji, jak mívám tendence názoru pěkného člověka přikládat větší váhu než jiným, proto mlčky odvozuji, že tento chybný úsudek děláte i vy :). Pojďme se podívat, co vlastně ovlivňuje krásu a zda najdeme mezi těmito ingrediencemi i intelekt.

Krása je velice subjektivní veličina, které však móda a "veřejné mínění" vštěpují docela konkrétní a široce uznávaný rozměr. V dané době je prostě něco "in". V tomto textu se zaměřím pouze fyzickou krásou. Při delším kontaktu s druhým totiž do hry vstupuje směs našeho chování, gest, vyzáže, temperamentu ... = komplexnější veličina označovaná jako charisma.

Fyzickou krásu zcela jistě ovlivňuje naše tělesná stavba a tu zase ovlivňují především geny, naše strava, množství pohybu. To je základ. Eleganci člověka dále dotváří to, co si oblékne. Na to mají vliv parametry typu vkusu naší sociální skupiny, mé oblíbené oblékací vzory, dostupné zboží v obchodech a moje peněženka. Tak to máme narostlého a oblečeného člověka a co víc ovlivní fyzickou krásu? Řekl bych, že nic.

Určitě ne množství přečtené literatury, zájem o vědu, schopnost pracovat s informacemi, kritické myšlení, dosažené vzdělání, způsob řešení problémů ...
A co ovlivňuje intelekt? To je složitá otázka, ale něco mi říka, že to není to, co si oblékáme, ani geny pro fyzický vzhled, ani množství pohybu, či strava (alespoň v normálních hodnotách). Obě veličiny tedy zdá se závisí na rozdílných parametrech a přímé propojení krásy a intelektu by mělo být pouze otázkou náhody.
Krásná černovláska může mít široký rozhled a utříbený názor na světovou politiku stejně jako kluk s umaštěnýma vlasama, brýlemi a vychrtlou postavou.
Reklama nám vštěpuje ideály krásy, které se snoubí s úspěchem, kariérou, vůdcovstím. Bohužel tato korelace na billboardech neodpovídá korelaci v realitě, natožpak nějaké kauzalitě. Dávejme si pozor a nepodléhejme tomuto podvodu.

Kde jsou však opravdové kořeny tohoto jevu, to netuším. Co by na to řekli evoluční biologové?

pátek 10. října 2008

Nikoliv tady, nikoliv teď

Možná, že jsou blízcí přátelé,
Nikoliv tady, nikoliv teď

Možná, že je žena, co mě miluje
Nikoliv tady, nikoliv teď

Možná, že existuji šťastný a spokojený.
Nikoliv tady, nikoliv teď

Chtěl jsem v životě mnohé. Chtěl jsem víc a mít to hned.
Našel jsem jen prázdné schránky a nikoliv tady a nikoliv teď.

Simon Forest

středa 8. října 2008

Atrium na FSS není optimalizované pro svůj účel!


Včera jsem s kamarádkou Lenkou podrobil atrium FSS drobnému experimentu, který měl prozkoumat trajektorie studentů v atriu. Následně se vynořila otázka, co nám výsledky mohou říci o kvalitě návrhu atria. Ukázalo se, že by ledacos šlo udělat lépe.

Náš přístup byl velice prostý, vzali jsme si každý papír a tužku, načrtli mapku atria, stoupli si do prvního patra k oknu a začali malovat trasu každého průchozího studenta. Výzkum jsme po necelé půlhodince ukončili, protože jinak by byl papír příliš poškrtaný a nečitelný (zástupný důvod byl fakt, že jsem měl chuť na kávu).
Data jsou tedy silně neobjektivní, výzkum probíhal jen půl hodiny (mezi 17 a 17:30), dokonce mimo špičku - přestávky. Přesto z něj lze odtušit několik postřehů.
  • Atrium má 4 vchody, intenzivně jsou používány jen dva (hlavní vstup a krmítko)
  • Automat na kávu je využíván dokonce častěji než třetí i čtvrtý vchod
  • Většina průchozích studentů míří do krmítka
  • Ke stolečkům lidé chodí velice málo a vydrží u nich relativně dlouho
  • 4tý východ není používán takřka vůbec
  • V atriu existuje řada "hluchých míst", kudy se nám nepodařilo naměřit jedinou trasu a nic tam není

A nyní se zamysleme nad funkcí takového atria. Podle nás by atrium mělo studentům umožnit především:

  • Poklábosit
  • Poťukat si věci na notebooku
  • Dostat se do krmítka
  • Dostat se k automatu na kávu

Současné atrium tyto cíle splňuje, ale mohla by je splňovat o dost lépe. Jak na to?

Automat na kávu bychom dali blíž. Je vidno, že automat je oblíbená destinace studentů, ti k němu míří nejčastěji od vstupních dveří a přitom musí prokroužit přes celé atrium. Proč jej neumístit hned za první roh anebo jinam blízko dveří? Odlehčila by se tak středová oblast atria a navíc by studenti pro svůj kofein nemuseli chodit tak daleko.

Sloup oproti vstupu do atria zastiňuje rozhled. Aby se toto neštěstí alespoň trochu napravilo, mohl by se od něj odnést stůl.

V atriu existuje řada hluchých míst, kam nikdo nechodí a nic v nich není. Protože i v době mimo špičku byly všechny stolky obsazeny alespoň jedním člověkem, jistě by se využily i další stoly. Ty by mohly být rozmístěny právě do hluchých míst.

Hustota stolků by mohla celkově stoupnout, protože frekvence s jakou mezi nimi někdo krouží je nízká a stolky by tak ani při vyšší hustotě nezavazeli občasnému procházení.

Nakonec je tu nešťastná zatáčka na hlavní trase vchod-krmítko, kde se tísní řada lidí. S tím se však bez větší přestavby nedá nic udělat.

Tolik náš včerejší výzkum :-). Děkuji svému kolegovi.

středa 1. října 2008

Tvořím, tedy jsem



Každý člověk má v sobě skrytý ohromný tvořivý potenciál. Jen mu dejme prostor a podporu a uvidíme, čeho je schopen. Proč však mám pocit, že tento snad nejdůležitější projev našeho bytí, je soustavně zabíjen?

Člověk je tvor tvořivý. Tvořivost ho baví, naplňuje, je to jeho obtisk v tomto světě, je to projev jeho moci nad prostředím, do kterého se narodil. Je to využití všeho co jsme se naučili k dílu, ať už je jakékoliv. To, jak famózně umíme propojovat naše schopnosti, je až zázračné. Každá myšlenka je dílo. I běžný úkon je projev. Projevovat se konec konců musíme. Přesto vidíme mnohdy znuděné a otrávené lidi. Proč tomu tak je? Kam se poděla jejich zvídavost po světě?

Mnoho lidí si neuvědomuje, co v sobě nosí, jak ohromný potenciál má. Tvořivost v nich je mnohdy ubíjena a denní úkony jsou nazývány všedními. Naše firmy a podniky to v nás koneckonců dobře podporují svou stereotypní prací a konzumní orgií, která jakýkoliv prostor pro tvořivost vytlačuje. Ale vraťme se k základu. Jak se projevuje naše tvořivost? Tak třeba
  • Myšlením
  • Mluvením
  • "Všedními" úkony
  • Kreativní úkony

Tvořivost je ve všem co děláme. Od myšlenky na slunce, přes otevření dveří, pozdravení kolegy a sepsání zajímavého článku na blog.

Někdy se mi zdá, že si lidé myslí, že kreativita je vlastně odnož byznysu a že je to jen forma vydělávání peněz, prostě jen další z úkonů, který se dá zpeněžit. Na to pozor. To je mýtus. Sám mu někdy podléhám. Kreativita je především naše schopnost působit na tento svět. Je to vlastně ta nejhlubší schopnost nás lidí. Utvářet sebe a svoje okolí. Proto! Opatrovat jako oko v hlavě.

Když člověka povzbudíte, podpoříte a dáte mu radu, uvidíte v jeho očích jiskru. Jako malé dítě, které se učí ovládat své tělo a hračky, je každý z nás nadšený, když něco pochopí, s něčím se seznámí a když se může podílet na vytvoření něčeho nového.

Pár zásad pro podporu tvořivosti:

  • Uvědomujme si cenu svého času a naplňujme ho tvořivě a nápaditě
  • Hledejme tvořivost tam, kde jsme ji doposu neviděli, odstraňme všednost navždy z našeho života
  • Podporujme druhé, ochotně jim raďme a předávejme naše zkušenosti
  • Buďme pro ně oporou, iniciujme v nich zvědavost a nápaditost