Mám sa neviem ako

To je přesně to, jak se cítím. Nemám sa žádno.

Chlípné podvědomí

Z podvědomí dostáváme přes den řadu podnětů. Neustále těká a předhazuje stovky asociací ke každé situaci. Z nich si pak často vybereme tu pravou, upřeme k ní pozornost a vytáhneme ji na světlo světa. Ale co nám vlastně podvědomí našeptává a máme se za to stydět?

Kdo si někdy nepomyslel něco nemístného? Něco co se přeci nepatří, co se přeci nehodí? Cítili jste za to vinu? Máme za to cítit vinu? Jen za to, že nás něco napadá? Něco, co by se nemělo? Uh. Myslím, že ne.

Nevědomí, o kterém tedy skoro nic nevím, podle mě pracuje jako asociativní prohledávač. Je nějak úzce napojeno na emoce a taky na paměť. Snaží se nacházet a předkládat vhodné myšlenky, úsudky, obrazy, zvuky, představy ... cokoliv co souvisí s danou situací. Ty nám potom hodí na tabuli, ze které vybíráme, které myšlence se budeme věnovat. My volíme, co chceme rozvádět a co si představovat.

Z podvědomi přichází také fůra skvělých myšlenek a spojení. Nemá smysl se ho bát nebo jím pohrdat, když občas předloží něco, co nám přijde nemístné. Nemístné to přijde až našemu raciu, našim pudům a emocím možná vůbec ne.

Rozlišujme tedy na co vědomě a koncentrovaně myslíme a co jsou jen předzpracované obrazy z podvědomí. Naši mysl máme v rukou jen my :-). A můžeme v ní rozvádět to, co chceme. A co ne, to můžeme s klidem odložit a prostě se tomu jen "nevěnovat".

Patříme do řady socio-světů

Dělníci na stavbě, kolegové z práce, spolužáci z gymplu, kamarádi na večírku, chlapi v hospodě. Pokaždé úplně jiné prostředí, jiní lidé. V čem se tyto skupiny liší a jaký to může mít vliv na nás, jsme-li jejich součástí?

Se skupinami souvisí tu více, tu méně, tyto charakteristiky

• Vědomosti (kolik toho víme a jak to umíme využít)
• Způsob řešení problémů a konflitků
• Morální žebříček (co se sluší a co už ne)
• Způsob humoru
• Obvyklá témata rozhovoru
• Naše očekávané postavení ve skupině

Tyto charakteristiky jsou klíčové pro to, čím se v čase, který trávíme se skupinou zabýváme. Chceme-li se skupinou býti, je třeba zčásti "zapadnout" a tedy přijmout alespoň na několik hodin výše zmíněné charakteristiky "za vlastní".

Jako nebezpečné spatřuji, že výše zmíněná pravidla přenášíme někdy i do zbytku svého světa, kde již tak dobře nemusí fungovat (například v jiné socíalní skupině). Skupina je svět sám pro sebe a import jiných hodnot, stanovisek, motivů chování může vyvolat nečekané důsledky.

Stručně - jsme členové řady sociálních skupin a v každé se hraje podle jiných pravidel. Je důležité mít svá vlastní pravidla a nepřijímat slepě ta skupinová. Rovněž je ale důležité umět plně respektovat pravidla skupiny. Pro pohodové přechody mezi skupinami je dobré umět překalibrovat sebe sama dle skupiny, do které mířím (nechovat se na rodinném setkání jako s kamarády v hospodě). To častokrát intuitivně zvládáme, mnohdy je to příčinou problémů.

Každá skupina je pouze jeden svět. Světů jsou milióny. Pro vlastní stabilitu a samostatnost je výhodné být členem více světů. Je to také užitečné pro vlastní rozvoj a sbírání nových inspirací a myšlenek.

... a hlavně vždycky vědět, kdo jsem já!

Deprese

Přes všechny racionální snahy někdy přicházejí. Trvají půl dne, tři dny, proměnlivě. Nemají jasný jmenovatel, je to jen zhmotněný strach o sebe sama. Bolí u břicha a nedají se ovládat. Ať si mozek mluví, co chce, ten pocit tu je a chodí okolo, svírá vnitřek a dělá den nesnesitelným.

Tyhle pocity mají své semínka, myšlenky, ze kterých rostou a kde se nabaluje podvědomí, které je zintenzivňuje a nedá spát. Ovšem i když ty semínka často najdu a často prožiju a opravím nebo jinak uzavřu, pocit se neztratí.

Je to divný pocit nemít pod kontrolou vlastní tělo. Navenek ovládnout jde, ale prožívání uvnitř schránky se ovládá velice ztuha. Trochu to jde, ale né moc.

Když nad tím tak přemýšlím, tak deprese člověka v různých formách a mírách provází celý život. Většinou jsou pečlivě uzavřeny a schovány. Moc o nich nemluvíme, ale jsou tu. Přesto stále věřím v to, že klíč k jejich zvládnutí jsou níže popsané techniky sebepřijetí, konstruktivismu, proaktivity a odpovědnosti za svoje činy.

Jediná technika řešení problému na CIT

Malý problém - restartovat

Velký problém - reinstalovat počítač

Já jsem přece taky fajn!

"Hej já jsem tu taky, se mnou je taky sranda, já jsem taky fajn, hezký, mladý, ja vám taky rozumím. Já k vám přece taky patřím, lidé. Tak kde je kdo? Kam všichni utekli? Kam se všichni ztratili?".

"Možná totiž nejsem tak fajn, jak bych chtěl být. Možná se mnou není ani taková legrace. Možná jsem spíš dotěrný a otravný. Možná se mi nikdy nic pořádně nemůže podařit. Možná nejsem vůbec hezký, ani mladý, ani chytrý. Proč jinak by byli všichni najednou pryč."

Je to výjev skoro jako z malého prince. Princ stojí na hoře a volá "haló, je tam někdo, hledám kamaráda". A odpoví mu jenom šumící vítr v dunách.

To nejvíce co můžeme ztratit je láska k druhým. To nejvíce co můžeme provést je začít příliš rozlišovat, příliš polarizovat, hrát hru na různé. Člověk je ale jenom jeden a každý si zaslouží lásku a respekt. Bez nich nebude schopen nikdy rozvinout svou osobnost, protože bude zmítán pocity, které jsem uvedl v úvodu.

Pro druhé

Já, mraky a bůh

Má to moje snaženíčko nějaký účel? Umím už tolik věcí, tolik věcí jsem již pochopil, už jsem i něčím malým přispěl, už jsem i něco udělal. Ale proč? Jaký je můj osud na této planetce střední třídy v chvostu mléčné dráhy. Význam mého snažení je možná jen takový, jaký mu ho sám přisoudím.

Někdy mám touhu se jen tak schoulit do kouta místnosti, daleko od světa. Né kvůli strachu. Nebojím se. Vím, že dokážeme mnohé, pokud chceme. To schoulení je přiblížení klidu. Té věčné otázce bytí. K tomu místu, kde snad pramení aspoň trocha pravdy.

Je to chvíle, kdy hledám sám sebe, chvíle kdy jsem sám se sebou. Jen modré nebe a já. Nebe nepečuje, nebe plyne, já nepracuji, jen pluji. Prázdný by byl den bez chvíle na sebe, bez chvíle na tebe.

I když to naše snažení působí komicky, tak je celkem příjemné. Levá střídá pravou, pravá levou, jeden mrak a potom druhý. Jen tak.

Lenivost je brzda a frustrace života

Přemýšleli jste někdy na tím, kolik času jste strávili ve fázi, kdy se vám nechce a "nemůžete se dokopat" a přesto to tak tlačí na svědomí? U mě to budou tisíce hodin. Tisíce hodin, co jsem věděl, že něco musím, ale tak příšerně se nechtělo, že jsem hledal jakoukoliv jinou aktivitu, abych to nemusel dělat. Přijde mi, že čas strávený těmito únikovkami je naprosto vyhozený. Buď něco mám (chci) udělat, tak to udělám, anebo nemám (nechci) a pak to nedělám. Něco mezi je jen napínání dušičky.

Jako dobrý beru říct si na rovinu, co chci nebo nechci udělat a řídit se tím a taky smířit se s tím. Pokud něco dělat chci, tak ať to dělám, ale pokud ne, tak bych se tím taky neměl frustrovat. Často mívám zváštní pocit, že něco neplním, nestíhám, nedělám, ale přitom ani nevím co, ale ten pocit tu pořád visí. Zapomněl jsem na něco?

Proto je dobré si umět naplánovat, co chci kdy stihnout a jet podle toho.

Odbočka k nudě - nuda je nejhůře využitý čas, který si vůbec můžeme představit. Nuda neexistuje, sami si ji vytváříme. Kolikrát člověk tráví odpoledne nicneděláním, bezduchým surfováním, chatováním a nakonec je z toho jenom otrávený. Je to takový zvláštní nekonečný cyklus v nicnedělání. Jakoby existovala hráz energie, kterou se nám nechce vydat na změnu stavu (vyjít ven na kolo, otevřít knihu, pustit se do práce atp.) a tak se jen tak poflakujeme. Přesto však je to právě to nejlepší, co můžu udělat.

Překonat tu hráz a být aktivní a otevřený k životu.

Proč mám blbý pocit z oteplování?

Občas na internetu člověk narazí na články o dopadech globálního oteplování, o kácení deštných pralesů i trýznění třetího světa. Vždy když ty články vidím, tak mě běhá mráz po zádech a někdy se pozoruju, že se je snažím nevidět. Má to asi hlavní příčinu - štve mě to, ale nejsem sto s tím něco udělat.

Tedy alespoň na první pohled. Jakoby člověk stál za skleněnou stěnou, před ním by se dělo něco strašného a on by nebyl sto zasáhnout. Sklo nejde přelézt, podlézt, rozbít. Je v tom bezmoc. Klíč k jejímu odstranění však není její potlačení, ale hledání cest, jak mohu něco změnit. A cesty existují.

Vždycky mohu alespoň!

• Napsat dopis svým politikům
• Přispět penězi na užitečný fond
• Zkusit něco přímo udělat (vysadit strom, nejezdit autem)
• Informovat o problému své okolí a vybídnout je k aktivitě

Možnosti zkrátka existují a prvotní frustrace se dá proměnit v konkrétní činnost s výsledkem. Je všat třeba problém přijmout, přiznat a poté hledat ty malé cesty, kterými já mohu přispět. Přehlížení problému vytváří jen napětí v nás samotných.

Slova jsou hloupý nástroj

Veromáčka - Otrava, 3.9.2008 21:59:45:kamo
Veromáčka - Otrava, 21:59:53:slova su hlupy nastroj
Veromáčka - Otrava, 22:00:01:royhodla som sa ich vzdat
Veromáčka - Otrava, 22:00:29:odteraz budem tri dni hovorit iba to co povazujem za naozaj dolezite
Veromáčka - Otrava, 22:00:34:ziadna vata
Veromáčka - Otrava, 22:00:39:do piatku
Veromáčka - Otrava, 22:00:50:okrem skautikov na zborovej rade
Veromáčka - Otrava, 22:00:59:paneboze to bude osviezenicko
-------
Tak jaký je teda význam slov a nebylo by nám lépe bez nich? Analýzo pojď k nám.

Napadá mě několik důvodů proč mluvíme:

• Předání konkrétní informace


• Budování sociálního statutu


• Plácání bezduché tzv. "z nudy"

Tak to první se týká čisťe předání informace. Přednáška, pracovní záležitosti, co nejkonkrétněji s důrazem na obsah slov. Mluvím abych předal, poslouchám, abych pochopil, naučil se.

Ve druhém nejde tak ani o to, o čem mluvíme, jako spíše o to, s kým o tom mluvíme, zda mu nasloucháme, zda se na něj soustředíme a také jak na něj zareagujeme. To "o čem mluvíme" je do jisté míry vedlejší. Spíše jde o vyjádření podpory, soucitu, zájmu. Tímto druhem komunikace také přímo působíme na své sociální postavení (vyjádřujeme city, zájem, blízkost).

No a třetí případ je takové plácání neplácání, které zaplní trochu nudy, trochu času, trochu prázdna. Mluvíme aby řeč nestála, aby nebylo trapné ticho, abychom se bavili a smáli, aby se něco dělo. Nejde o sociálno, nejde o informace, jde o zbavení se nudy.

Pokud někde šetřit, tak bych řekl, že na trojce, alespoň na té její znuděné verzi "nemám co dělat, tak mluvím". Ta nás zbytečně okrádá o čas.

Jako u každé činnosti, mělo by i slovo být zavnímáno. "Vím, že mluvím a to, co říká má smysl." Nejde o to mluvit jednu moudrost za druhou, jde o to si být vědom toho, co říkám a snad i proč to říkám. I když u té trojky je to tak na hraně, protože humor staví na trochu jiných bezprostředních základech.

V titulku stojí "slova jsou hloupý nástroj". Tak ona především nejsou sto předat tu všehomíru informací, co nám proudí smysly do těla. No bodejť, však to není výstup nervové sběrnice, po které právě tyto informace tečou. Je to brutální redukce, převodník, překladač.

Na vstupu jsou smysly, náš rozum, emoce, úvahy a na výstupu jediný primitivní kanál = slovo, které po internetu nemůže být doplněno ani mimikou, intonací atp. Stává se prostým, kusým, opuštěným slovem s tisíci významů, kontextů, barev. Nemějme mu to za zlé. Ono za to nemůže.

A jen tak na okraj, máme snad nějaký lepší nástroj na přenos informací o tom, co se v nás děje? Zatím o něm nevím.

Smrti

Co by se stalo, kdyby náhle člověk přišel o všechny blízké? Úplně všechny. Jak by to asi zamávalo s lidskou psychikou. Smrt je jedna z mála věcí, se kterou se lidský rozum není sto vyrovnat snad nikdy, anebo k tomu musí použít všelijaké triky.

Některé triky jsou velmi průhledné, jiné staví na své zdánlivé nevyvratitelnosti, většina z nich však operuje s pojmem víry. (víra v převtělení, nebe, posmrtný život, nirvanu atp.).

Existencionalisté právě u toho bodu začínají svůj výklad. Odsouzení k smrti a překonávání zdánlivé nesmyslnosti bytí. To by byla voda na jejich mlýn. Co však chci říci já?

Nebýt všech lidí okolo mne, nebyl bych dnes tady takoví jaký jsem. Lidé jsou to, co mě dalo prostředí k růstu. To prostředí mohlo být určitě jiné. Jenže co vlastně bych cítil, kdybych přišel o blízké? Prázdnotu? Opuštění? Nesmyslnost bytí a existence? Nesmyslnost žití "vpřed"? Narušení do té doby stabilních základů? Rozvrat svých závislostí a vazeb? Nedostatek potvrzení z okolí? Slabost?

Jak se s něcím takovým vlastně má člověk vyrovnat? Ano, tak věci chodí. Tak to bývá. Opravdu? Nutně? Navždy? Je v tom bezbranost. Jedna z mála věcí, kde nemáme žádnou moc. Rodíme se bezmocní a bezmocní jsme i v případě smrti.

Tady a teď

Důležité věci dělám právě teď, právě tam, kde jsem.
Nostalgie je zbytečná. Nekonečné vzpomínky na "staré dobré časy" taky.
To hlavní leží přesně tady, přede mnou. Tady můžu něco dělat. Tady jsem v realitě.

někdy mi toto prosté utíká mezi prsty

Moc

Kdekoliv jsem našel živé,
našel jsem i vůli k moci.

F. Nietzsche