Nevím, co chci

Chci, chci, chci... co? A proč? A kdo to chce?
Pořád žijete v omylu, že to, za čím jdete, je to, co chcete doopravdy?

Naše mozky ovládají dobře dovednost zaměření pozornosti. Pozornost ostříme, když vyhodnocujeme to, co vidíme, píšeme písemku nebo řešíme přechod přes silnici. Podobně umíme cílit svou pozornost i při dosahování jiných cílů. Co to ale jsou ty naše cíle a odkud se berou? A proč máme zrovna tyto cíle? Proč né jiné?

Jistě víme, že každý má ty své ... krátkodobé, středně i dlouhodobé. V prvé řadě je vždy třeba cíle umět seřadit podle priority. Následně vybereme ten "nej", za kterým se můžeme vydat (například do samoobsluhy pro 5 rohlíků). Při vyhodnocování cílů nám "pomáhají" naše emoce a pocity.

• Mám hlad -> čas si něco ulovit v obchodě
• Je mi smutno -> čas někomu zavolat
• Někdo mě urazil-> čas ho taky urazit
• Myslím, že miluji -> čas být hodný a dobrý a potěšit druhého

V závislosti na okolonostech se pořadník našich cílů neustále přeskládává. To je vývoj, řeknete si. Ale jsou cíle, které v daný okamžik považujeme za prioritní skutečně naše? Přemýšleli jste někdy nad ovládáním lidí? Vnutit lidem myšlenku a přesvědčit je o něčem, že to je právě to, co chtějí je přeci něco, co vidíme denně (reklama, manipulace s lidmi okolo nás, říkání polopravd). Zblbnout člověka umí zkrátka kdeco a kdekdo.

Tedy znovu. Sleduji-li nějaký prioritní cíl, nemusí jít nutně o něco, co chci, ale spíše o to, k čemu mě kdo přesvědčil, okolnosti dovedly, pudy donutily. Nyní nemluvím o situaci, kdy člověk vědomě změní svůj názor v závislosti na pádných argumentech druhého. Mluvím o situaci, kdy je člověk veden touhou svých emocí k daným činům a není schopný obezřetné kontroly svého konání.

Kdo kdy neznal pocit po hádce, kdy si vyčítal, že jednal přílis impulsivně, přesto v daný okamžik neuměl sám sebe ovládnout a konal vědomě tak, jak to sám "vlastně" nechce.

Tak kde je ono slavné ego, pokud neumí sledovat své cíle a priority? Pokud je neustále regulováno okolím, pudy, emocemi? A nakonec ty naše cíle, je to vůbec to, co nás charakterizuje? Možná že ani ne. Ale potom, co tedy odráží naši podstatu?