Touha být milován

Vzato tak, jak ji vnímá řada lidí kolem nás, je láska určitou formou uspokojování vlastních potřeb.
Jen si vezměme, kolik lidí po ní prahne. Představa, že by po ní prahnuli z čistého altruismu je dosti pošetilá. Lidé prahnou po tom být milováni. Být pro někoho středem vesmíru, či pozornosti, ten pravý, jedinečný, mít toto výlučné postavení. Prima, ale proč?

Jako by nám něco zevnitř říkalo, že to je to, co potřebujeme, že to je to, co musíme mít, to je to, co nám chybí a co hledáme. Který mladý člověk nepocítil toto prahnutí? Stesk, touhu po tom být s někým, být milován. Jakoby od určitého věku evoluce vymrštila mohutný gejzít hormonů, které tyto pocity zintezivňují a vyvolávají v nás tuto novou potřebu v mládí skrytou. Otázka však zní: opravdu nám tato "vlastnická" láska tak chybí a potřebujeme jí? Nepotřebujeme spíš něco trochu jiného?

Tento text vznikl na čundru v Černé Hoře (doplněn v Brně) během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Jak se rozhodujeme na základě emocí a intelektu?

Teorie Emo je takový pokus o to zachytit rozpor v hlavě = jedna mince jsou pocity a druhá racionalita. Pokusím se poukázat na to, jak tyto přístupy ovlivňují proces rozhodování o čemkoliv, co přes den děláme.

Tedy, co je to Emo? = všechno to intuitivní, podvědomé, citové, vjemové (štěstí, nadšení, zklamání, podráždění, smutek, arogance, napařování, podceňování, komplexy atp.). Emo je tedy jakýsi guláš vjemů a emocí. Naproti němu stojí racionalita, tedy rozumový úsudek na základě dostupných informací. Obvyklý styl uvažování nás lidí je jakýsi mix obou přístupů, často velice divoký.

Emo by se možná dalo nazvat jakýmsi intuitivním přístupem k řešení problémů. Něco zevnitř nás jakoby tlačí do určitého chování. Někdo mi ublíží, cítím chuť mu to vrátit. Někdo mě potěší, cítím chuť darovat, někdo mi není sympatický, cítím chuť se mu vyhýbat, někdo mě urazí, cítím chuť ho pomluvit u jiných. Takto pracuje Emo.

Emo častokrát jednostraně zesiluje fakta a vytváří tak třeba bloky vůči druhým lidem. Například když nás někdo naštve, tak jsme schopni si to s sebou nést roky. Roky se proto trápíme. Navíc ona intuitivnost často vede k sebestřednému přístupu k řešení problémů. Prostě intuitivně hájíme spíše sami sebe, než "blaho pro všechny".

Emo je silně podvědomé, mnoho lidí jej neracionalizuje, prostě jej bere jako svou součást a řídí se jeho radama (tedy pocitama). To však může být hodně nebezpečné nebo minimálně neohleduplné k ostatním. Proč?

Mnohdy nejoptimálnější řešení prostě nezacítíme, je zapotřebí přistoupit k problému zvenku a začít ho řešit rozumově. Kdo z nás se někdy okázale neurazil nebo nepohádal? Přitom právě ona hádka, či gesto uražení problém nevyřešily, ale byly pouze vyústěním našich emocí. Racionální přístup se často obejde bez těchto emocí a negativ.

Rozumnost naproti Emu funguje jinak. Snaží se objektivně postihnout situaci a rozhodnout se na základě známých faktů (tedy ne v závislosti na osobní antipatii k někomu, podrážděnosti atp.). Je otevřená diskusi i pochybování, je možné předkládat pozměňovací návrhy a řešení se může postupně krsystalizovat. Je možné s ní vést debatu.

Rozhodnutí samozřejmě může být nakonec špatné, i když použijeme rozumový přístup, ale je to alespoň uvědomělé rozhodnutí.

Co to všechno znamená? Že emo je nějaká stvůra? To určitě ne. Díky Emu cítíme svět a máme s ním kontakt, je to takový první způsob zavnímání. Zatím v tom nemám příliš jasno, každopádně bych to celé shrnul asi takto = Emo je dobrý sluha, ale špatný pán. (sluha v rukou racia :)). Každopadné tato polemika je brutálně jednostranná, to říkám narovinu :-). (jako fanda racia).

Tento text vznikl na čundru v Černé Hoře (doplněn v Brně) během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Zlo

Zvláštní věc to zlo. Většina lidí o něj primárně neusiluje, ale často mohou být rozrušeni nebo destabilizování takm, že se uchýli k nějaké formě útoku či agrese.

Ono ani tak nejde o zlo jako takové, jako spíše o naše reakce na dané prostředí. Dobrou fintou může být držet si určitý odstup, či snaha o pozitivní řešení problému = tedy takové řešení, které bude mít dobrý dopad na všechny zúčastněné.

Tento text vznikl na čundru v Krkonoších během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Dobro

By mělo být komplexní, neselektivní a takříkajíc pro každého. Chceme-li konat dobro, mějme na paměti všechny ovlivněné aktéry našeho jednání.

Mám pocit, že je rozumné distribuovat dobro všem a nikoliv jen úzké skupině lidé (třeba svých oblíbenců). Dobro je dar a mělo by se s ním tak i zacházet.

Tento text vznikl na čundru v Krkonoších během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Zpětná vazba

Pokud chceš druhému poskytnout zpětnou vazbu (nedej bože ho kritizovat), vysvětli mu nejprve proč tak činíš.

V žádném případě tak nekonej, aby jsi ze sebe vyprázdnil svou zlost.

Zpětná vazba by měla být povzbudivá, otevřená a pokud to jde také dobrotivá. Rozhodně nesmí být nekompromisní a definitivní. Vyjadřuje náš názor a náš pocit.

Ten kdo kritizuje zpravidla upevňuje své postavení: já znám, co je správné, já tebe mohu soudit, zda jednáš dobře či nikoliv. Tak to ale není. Nemá nad vámi moc a vy byste kritiku měli brát vždy jen konstruktivně a ne vztahovačně.

Pokud chcete druhému pomoci, dávejte mu zpětnou vazbu citlivě.

Rozrušení a lidé s nízkou sebeúctou kritizují hodně. Je to obrana, reflex vzniklý vlastním nepohodlím a vlastní rozrušeností.

Tento text vznikl na čundru v Krkonoších během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Strach z druhých

Máme-li strach z druhých, čeho se bojíme?

Nepřijetí?
Konfliktu?
Kritiky?
Agrese?
Šíření kritiky mezi naše přátelé?

Když se bojím druhého, zpravidla se bojíme jeho chování nebo myšlení, které by nás mohlo nějak poškodit.

Druhý nás přece může pomluvit, může nám odepřít svou náklonost, může nám materiálně ublížit. Zkrátka může použít svou moc i kontakty k ublížení nám samým.

Jistě to není zrovna od něj hezké. Nicméně celé by nám to asi přĺiš nevadilo, kdybychom my až nevěřícně lačně nesháněli jednu komoditu = RESPEKT DRUHÝCH.

Lidé žijí stále v zajetí omylu, že jediný kdo může naši existenci potvrdit a uznat na tomto světě jsou ti druzí. Ti, kteří toho o tomto světě ví možná daleko méně než my a především o nás samotných toho ví jednoznačně méně, než my sami.

Kdo jiný než my samotní nám skutečně rozumí? A kdo jiný nás také může uznat a podržet kdykoliv je třeba? Je proto dobré nalézt v sobě klid a mír a také přirozenou úctu a né se stále fixovat na ty druhé.

Člověk pak přestane bažit po drbech, hodnocení druhých, žebříčku mezi známými, budování postavení. Začne více odhalovat kým vlastně je a bude se mít také více rád.

A máme-li rádi sebe sama, tak můžeme rovněž upříměji být s tím druhým, neboť se svým jednáním nesnažíme stále zlepšovat své postavení, či vyzvídat drhy, ale jde nám upřímně o rozvoj druhého a jeho štěstí bez nutnosti reciprocity.

Základní kolečko má 4 výseče.

• Sebeúcta
• Svobodná vůle
• Odpovědnost
• Aktivita

Tento text vznikl na čundru v Krkonoších během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Pasivita X Aktivita

Co vede lidi k neustále většímu konzumenství? Zdánlivá neochota k aktivitě, k poznávání nového, k aktivnímu životu ... Kde se to bere?

Osobně mám pocit, že aktivita se z lidí vytrácí při ztrátě motivace.
Nebaví mě práce - > málo pracuji
Nebaví mě škola - > málo se učím
Nechci se namáhat - > koukám na TV

Lidé se zkrátka snaží být pohodlní ad absurdum možná i proto, že doba i prostředí jim přijde nemotivační ad absurdum. Tato maximalizace pohodlí dělá z lidí otroky své slasti. Ale ...

Kam se poděla lidská kreativita, touha po konání šlechetného, péče o druhé, radost ze života?

Jakoby se to všechno někam vytrácelo. Jistým řešením by mohl být právě aktivní přístup k životu. Dejme tomu vydávat o 10% více energie než musíme. Oněch 10% neubližuje, ale může zapalovat. Člověk se začne učit nekonzumovat situaci, ale aktivně ji prožívat.

Mám-li svobodnou vůli i odpovědnost tak cítím, že svůj život patrně nechci trávit pasivně, ale rád bych jej využil pro budování něčeho šlechetného.

Svobodná vůle je vlastně také druh aktivity. Aktivní člověk však neznamená hyperaktivní, nýbrž spíše člověk, který koná rád.

Tento text vznikl na čundru v Krkonoších během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Odpovědnost

Dříve jsem měl silný pocit tlaku okolí na mě. Tento tesklivý pocit vláčení světa se mnou nenabízí příliš útěchy. Vláčí nás média, názory druhých, názory rodiny, naše pudy atp. Zkrátna na nás stále působí řada faktorů, které nás tu více, tu méně manipulují do určitého chování..

Nojo, ale my se tak třeba vůbec chovat nechceme. Jak z toho ven? Je dobré se naučit přijímat odpovědnost za vlastní činy. To jim dává váhu. Čin se stane vědomým a závislým na našem úsudku a konání.

Naše svobodná vůle (MY) se rozhodla vykonat čin podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a koná tak odpovědě = tzn. přijímá důsledky tohoto jednání a svou odpovědnost za něj.

Tedy nebudeme se neustále vymlouvat na rodiče, známé, dobu či média, jsme tady a teď a můžeme jednat odpovědně a ušlechtile. Je třeba jen najít špetku odvahy a přijmout odpovědnost za své skutky a také si uvědommit úžasnou moc rozhodovat se v rámci své svobodné vůle.

Pro dobré rozhodnutí je však důležité mít také dost informací o problému či situaci. Proto je důležité vzdělávat se a snažit se být kompetentní v rozhodnutí. Tudíž být informovaný v dané problematice a nerozhodovat příliš unáhleně.

Tento text vznikl na čundru v Krkonoších během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Svobodná vůle

Pokud mám něco napsat k svobodné vůli, tak toto:

Svobodná vůle je zvláštní věc, je to schopnost se rozhodnout v každé situaci relativně nezávisle soudě dle svého přesvědčení a atkuálně nabitých informací o situaci. Zkrátka na základě toho, co víme.

Je pravda, že ohromné množství situací je nesvobodných = mnohdy na nás působí ostatní tlaky jako: strach z nepřijetí, sociální tlak, názor většiny, hlad, nedostatek spánku, zamilovanost, nesympatie, pocit křivdy, vlastní melancholie či radost atp.

Přesto člověk by se měl snažit maximalizovat míru svého svobodného rozhodování. Proč?
Učiní jej to šťastnějším, neboť bude jednat na základě svých představ o světě a dobru, nikoliv v zajetí afektů a emocí.

Je-li svobodná vůle kruh,tak by se jej člověk měl snažit neustále rozšiřovat a upevňovat. A nedejte se mýlit. Zvyk je železná košile, naučíme-li se situaci řešit s klidem a rozvahou, tak příště už to ani jinak nepůjde.

Tento text vznikl na čundru v Krkonoších během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Vztah k druhým lidem

Mám-li se skutečně zamyslet nad vztahem k druhým osobám, tak základním postulátem by mělo být srdečné přijetí. Nelze hrát upřímně dvojí hru na kritiku za zády a rádoby slušné vycházení z očí do očí.

Je dobré člověka přijmout, přiznat mu důstojnost jakož ji také přiznat sobě sama.

Náhle zavládne sounáležitost. Oba dva lidé cítí, že jsou respektováni a bráni vážně. Dále je možné komunikovat a sdílet třeba své protikladné názory či postoje.

Ono velké přijeti je však klíčový začátek.

Tento text vznikl na čundru v Krkonoších během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Minulost

Nemá smysl žít příliš v minulosti. Z minulosti se člověk může poučit, ale nemá smysl se jí trápit.
Jistě v ní bylo mnoho dobrých skutků a jistě v ní byla i řada skutků nepodařených. To je přirozené.

Co však má cenu: Snažit se začít tento den naplňovat takovým svým konáním, jací bychom opravdu a upřímně chtěli být. Ty dny minulé již odnesl čas. Ten dnešní zatím nikoliv. Pokud má něco smysl, tak je to budovat právě tento den jak nejlépe dovedeme.

Nejlépe bez zatížení minulostí a minulých příhod.

Tento text vznikl na čundru v Krkonoších během velice krátké chvíle a odráží pouze to, co mi proudilo v ten okamžik hlavou do ruky až na papír. V textu je řada nepřesností a logických nekonzistencí. Zkuste jej proto brát pouze jako jakousi impresi.

Léto zas odešlo, jako by ho nebývalo

Arsenij Tarkovskij

Léto zas odešlo,
jako by ho nebývalo –
u pece je opět teplo,
jenže to je tak málo –

vše co státi se mohlo,
jak ten list pěticípý –
přímo do dlaně mi spadlo,
jenže to je tak málo –

naplano nevyšlo
ni dobro, ni zlo –
zářivým plamenem všechno to plálo,
jenže to je tak málo –

osudu laskavé křídlo,
život můj chránilo, střehlo –
vše se až příliš mi dařilo,
jenže to je tak málo –

listy to nesežehlo,
větévky nepolámalo –
den průzračný opět jak sklo,
jenže to je tak málo.

Sartre

Humanistický existencionalismus.
Člověk je odsouzen ke svobodě.
Základem vnímání je subjektivita.
My jsme mírou norem a morálky.
I kdyby bůh byl, nezbaví nás to naší zodpovědnosti.
Myslím tedy jsem.
Nenechejme se vést jen svými pudy, za vše odpovídáme.
Existence je před podstatou.
To kým jsme, je dovršeno až na závěr.
Naše činy nás utváří.
Jsme sebeprojekcí a sebeprojektem.
Člověk je absolutně odpovědný a nemůže překročit svou subjektivitu.
Nerezignovat, nepřijímat okolní jen pro pohodlí a nestávat se věcí.
Vítězit spíše nad sebou než nad světem.

(z přednášek a poznámek Filosofie pro nefilosofy na FSS MU Brno)