Vzpomínám na zážitek z ranného dětství. Mohlo mi být sotva 10 let. Ležel jsem v posteli v ložnici u mámy a táty. Potil jsem se, vysoká horečka a bylo mi strašně špatně. Vzpomínám si, že jsem prosil Boha, prosil jsem ho, abych nezemřel, ještě ne.
Je to zvláštní pocit na to vzpomínat. Malé dítě, leží v posteli s horečkou, samo neví kolik jeho organismus vydrží, kolik je moc a kolik je málo. Bojí se, bojí se tmy a bojí se usnout. Co se mnou bude za pár hodin? Dožiju se rána? Je to se mnou vážné? Nevím, kde přesně se můj strach ten večer vzedmul, snad jsem slyšel rozhovor mámy a táty, že "je to vážný", nevím. Ale vím, že jsem se hodně bál a hodně nechtěl. Nechtěl jsem umřít.
Nemoc nakonec přešla a já zdravý a v jednom kuse sedím o 15 let později na posteli s notebookem a píšu si tuto vzpomínku do blogu. Když jsem byl malinký, čas od času jsem si sebe představoval jako dospěláka. Limit pro dospěláckost se s postupně posouval. Zprvu okolo 12 let už byli velcí kluci, později to bylo v 16 letech. Pamatuju si, že jsem měl pocit, že až mi bude 22, tak už budu celý hotový, s fajn holkou, sympatický, milý, moudrý a nakročený do rodinného života. Dnes mi je 24 let.
Někdy toužím popovídat si sám se sebou v tom malém pidivěku. Kolik cenných věcí bych se asi pokoušel sám sobě předat? Nakonec přece jen já vím, co ten malý klučina prožíval a jak věci bral, protože to jsem přeci byl já. Totiž to jsem přeci já. Myslím, že by mi se mnou bylo fajn. Malý a velký brácha v jednom.
Někdy je minulost tak daleko a vzpomínky tak zaprášené, že skoro člověk ani neví, odkud vzešel. Jsem rád, že žiji stále v prostředí, kde jsem vyrůstal a máma teď usíná pár metrů ode mě :). Jen ségra už šla domů a táta vlastně už taky bydlí jinde.
Tak pěkné sny, rodinko.
Je to zvláštní pocit na to vzpomínat. Malé dítě, leží v posteli s horečkou, samo neví kolik jeho organismus vydrží, kolik je moc a kolik je málo. Bojí se, bojí se tmy a bojí se usnout. Co se mnou bude za pár hodin? Dožiju se rána? Je to se mnou vážné? Nevím, kde přesně se můj strach ten večer vzedmul, snad jsem slyšel rozhovor mámy a táty, že "je to vážný", nevím. Ale vím, že jsem se hodně bál a hodně nechtěl. Nechtěl jsem umřít.
Nemoc nakonec přešla a já zdravý a v jednom kuse sedím o 15 let později na posteli s notebookem a píšu si tuto vzpomínku do blogu. Když jsem byl malinký, čas od času jsem si sebe představoval jako dospěláka. Limit pro dospěláckost se s postupně posouval. Zprvu okolo 12 let už byli velcí kluci, později to bylo v 16 letech. Pamatuju si, že jsem měl pocit, že až mi bude 22, tak už budu celý hotový, s fajn holkou, sympatický, milý, moudrý a nakročený do rodinného života. Dnes mi je 24 let.
Někdy toužím popovídat si sám se sebou v tom malém pidivěku. Kolik cenných věcí bych se asi pokoušel sám sobě předat? Nakonec přece jen já vím, co ten malý klučina prožíval a jak věci bral, protože to jsem přeci byl já. Totiž to jsem přeci já. Myslím, že by mi se mnou bylo fajn. Malý a velký brácha v jednom.
Někdy je minulost tak daleko a vzpomínky tak zaprášené, že skoro člověk ani neví, odkud vzešel. Jsem rád, že žiji stále v prostředí, kde jsem vyrůstal a máma teď usíná pár metrů ode mě :). Jen ségra už šla domů a táta vlastně už taky bydlí jinde.
Tak pěkné sny, rodinko.
1 komentář:
Žblebte, tenhle příspěvek se Ti fakt povedl. Dokonce mě to donutilo se zamyslet nad tím, proč už tři roky usínám sám. Zvláštní náhled a zvláštní podání. Bravo!
Okomentovat